Kočka Stříbrka a kamínek ze zahrady
Když jsem si Stříbrku brala z útulku v Holešovicích, věděla jsem, že koťata u nás nikdy neuvidím. Byla vykastrovaná ještě předtím, než jsem ji poznala, a paní z útulku se za to skoro omlouvala, jako by mi kazila radost. Nekazila. Nechtěla jsem chovnou stanici. Chtěla jsem jednu kočku, se kterou budu sedávat večer u čaje.
Stříbrka byla drobná, šedivá a tvrdohlavá jak kozel. Obsadila si křeslo u kamen, jako by na něj měla katastrální výpis. Drahou hračku z zverimexu na Náplavce ignorovala, ale s pomačkanou účtenkou z Alberta si dokázala hrát celé odpoledne. Náklonnost nevyžadovala nahlas — sedla si vedle mě, když jsem četla nebo koukala na zprávy, a to jí stačilo.
Pak přišel jeden deštivý listopadový večer a všechno se otočilo.
Vařila jsem večeři, venku lilo jako z konve, a najednou zaklapla klapka na dveřích do zahrady. Stříbrka obvykle vtrhne dovnitř, protáhne se a čeká na granule. Tentokrát šla pomalu. Opatrně. V hubě něco nesla.
„Prosím tě, ať to není zase myš," řekla jsem nahlas sama sobě.
Nebyla to myš. Bylo to kotě, sotva větší než moje dlaň, srst slepenou deštěm, tělíčko se třáslo. Oči napůl zavřené, dech přerývaný, jako by mu každý nádech stál poslední síly.
Stříbrka ho položila na koberec mezi nás a sedla si vedle něj. Nemňoukala. Jen čekala, ocasem si ovíjela packy, jako by mi říkala: teď to vyřešíme spolu.
Zabalila jsem kotě do utěrky, prsty se mi klepaly tak, že jsem třikrát netrefila cíp látky. Stříbrka se k němu okamžitě přitulila a kryla ho tělem před průvanem od dveří. Vlastní mláďata nikdy neměla, ale instinkt jí přesně napovídal, co dělat: teplo, klid, blízkost.
Zavolala jsem do veterinární pohotovosti na Bulovce. Doktor po telefonu mluvil suše, věcně: kotě je podchlazené, možná i dehydrované, šance u takhle malých je padesát na padesát, hlavně prvních čtyřiadvacet hodin. Řekl mi, ať zkouším náhradní mléko po lžičkách, ohřívací polštářek zabalený v ručníku, krmení každé dvě hodiny, a ať sleduju, jestli polyká.
První dvě krmení šla ztuha — kotě sálo váhavě, pak přestalo úplně a jen leželo s otevřenou pusinkou. Kolem třetí hodiny v noci jsem si všimla, že mu vychladly tlapky, ačkoli polštářek pod ním hřál dál. Přiložila jsem ucho k jeho hrudníčku a chvíli jsem neslyšela nic, jen svůj vlastní tep v uších, než se ozval slabý, nepravidelný tlukot. Stříbrka se v tu chvíli přitiskla blíž, jazykem mu drhla hlavičku tak usilovně, až se kotěti kůže na krku posouvala sem a tam. Zkusila jsem mu do koutku pusy kápnout mléko z injekční stříkačky bez jehly. Polklo. Pak ještě jednou. Dech se mu pomalu srovnal do pravidelnějšího rytmu a tlapky ve Stříbrčině srsti znovu zteplaly.
Do rána jsem oka nezamhouřila. Po každém krmení Stříbrka olízala kotěti hlavičku a zase si k němu lehla. Neodešla od něj ani na krok.
Ráno jsem prošla celou zahradu za domem, hledala jsem, odkud se vzalo. Za kůlnou na nářadí jsem v rozmoklé hlíně našla drobné stopky tlapek. Nic víc. Žádná matka, žádní sourozenci. Jen jedna opuštěná dušička, která tu noc narazila na správnou kočku ve správný čas.
Další týden se celý náš byt točil kolem toho drobečka. Na spánek jsem skoro zapomněla, prádlo se sušilo na židlích po celé kuchyni, na lince stály lahvičky s umělým mlékem v řadě jako vojáci. Stříbrka kontrolovala každé krmení, jako by dělala vizitu. Když kotě zapištělo, byla u něj dřív než já. Když se odplazilo moc daleko od deky, jemně ho čumákem přisunula zpátky.
Postupně se mu oči vyjasnily, hlas zesílil, tlapky začaly zkoumat každý kout obýváku. Jednou odpoledne mi vylezlo přes Stříbrčinu hruď, schovalo hlavičku pod její bradu a usnulo. Ona ho objala předníma nohama a zůstala tak hodinu bez hnutí. Nebyly příbuzné krví. Spojilo je něco jiného — rozhodnutí zůstat.
Pojmenovala jsem ho Oblázek, protože byl v tu první noc sotva velký jako kámen z pěsti.
Uplynulo pár měsíců. Oblázek teď proběhne bytem tak, že se za ním práší, a Stříbrka klidně kluše za ním, aby zase nesklouzl ze schodů do sklepa nebo nezapadl za pračku.
Minulý týden přišla sousedka ze čtvrtého patra, paní Vránová, že prý slyšela, jak jsem tenkrát v listopadu volala na pohotovost, a přinesla starou dětskou láhev po vlastních dětech — „pro příště, kdyby vám Stříbrka přinesla ještě něco". Postavila jsem ji vedle ostatních lahviček na lince, mezi krabičkou čajových sáčků a otevřeným pytlíkem granulí, a nechala jsem ji tam stát.
