Červnový soumrak nad veterinární klinikou v Českých Budějovicích
Pracuji na nonstop veterinární pohotovosti v Českých Budějovicích už třináct let. Za tu dobu jsem viděla ledacos — sražené srnky, otrávené káňata, ježky posekané strunovou sekačkou. Ale co se stalo letos v červnu, na to nezapomenu. Ne proto, že by to bylo nejkrvavější. Protože šlo o dvanáct dní čekání, které nikdo nemusel protrpět.
V úterý večer mi na služební mobil přistála esemeska od dispečinky. „Podezření na mládě srny obecné, odhad stáří do deseti dnů. Nálezce nekomunikuje. Dovezeno záchrannou stanicí." Přeposlala jsem si fotku. Maličká srnečka, stočená v přepravce vystlané starou flanelovou košilí. Oči měla otevřené, ale ušní boltce svěšené dolů. To zvíře nebylo přes den schované v trávě, jak tvrdí mýtus o opuštěných mláďatech. To zvíře bylo hladové. A hladové už hodně dlouho.
Rychle jsem obešla chodbu. Kolegyně z kuchyně tam vyložila krabici od banánů — pro případ. Z ordinace se ozývalo pípání infuzní pumpy. Sestřička Marcela si přetahovala rukavice, až lupaly. Všichni jsme věděli, do čeho jdeme, ještě než se otevřely dveře přepravky.
Když ji vytáhli ven, bylo hůř než na fotce. Hrudník se jí zvedal v mělkých, trhaných nádeších. Sliznice skoro bílé. Kolem nozder zaschlá pěna. Marcela mlčky položila na stůl hadičku, kanylu a dvě stříkačky. Nikdo nic neříkal. Já jsem si jen odložila hodinky na kraj umyvadla — ty s hnědým koženým řemínkem, co mi je dal táta k promoci. Dělám to vždycky, když vím, že to bude dlouhé.
Záchranáři ze stanice u Třeboně byli vyčerpaní. Dvě hodiny jízdy za vlahé letní noci, okna dodávky stažená, aby se v kleci nepřehřálo. Přivezli dokumentaci. Tlustá složka, v níž chybělo to podstatné: proč se k mláděti dostala odborná pomoc až po dvanácti dnech. Na první stránce byl přiložený výtisk e-mailu, který se vracel jako nedoručitelný — nálezce napsal na starou adresu záchranné stanice, zrušenou před dvěma lety, a když nedostal odpověď, usoudil, že se stanicí „to prostě nefunguje". Na dispečink nezavolal ani jednou. Dvanáct dní telefonátů, které nikdo neuskutečnil. Dvanáct dní, během kterých někdo doma na talířku rozmíchával čerstvé kravské mléko, protože „přece neumře hlady" a „vždyť to zvíře se má jako v bavlnce".
Mýlili se. Podvýživa z nesprávné stravy, dehydratace, selhávající trávicí trakt. Když jí byla konečně zavedena infuze, tělíčko už neumělo přijmout to, co mu zoufale chybělo. Ledviny neodpovídaly. Játra se vytrácela z krevních testů. Boj, který mělo to mládě vyhrát v lese, prohrávalo v klinice za zvuku pípajících přístrojů.
Vím, že ten člověk to myslel dobře. Vím, že když u lesní cesty zahlédl schoulené srnče, nezaváhal ani vteřinu. Vzal ho domů. Zabalené do mikiny. Ohřátý termofor v krabici od bot. První krmení z malé kojenecké lahve. Věřil, že dělá zázrak. A já mu to neberu. Jenom bych chtěla, aby věděl, že péče s dobrým úmyslem není totéž co resuscitace. Že ohřáté kravské mléko neumí nahradit mlezivo. Že klid a bezpečí neznamená teplo v panelákovém bytě, ale ticho pod kapradím, kde matka nechává mládě čekat a vrací se k němu každých pár hodin. Ne proto, že ho opustila. Proto, že ho chrání.
Nejhůř se mi na to kouká, když se složí infuzní stojan. Když je klid. Když tělíčko přikryjeme zelenou látkou a odneseme chodbou, kterou jindy procházejí majitelé se psy na vodítku. Tehdy jsem si vzala zpátky svoje hodinky. Kožený řemínek byl vlhký, jak mi na zápěstí vyrazil pot z gumových rukavic. Ráfky ukazovaly 23:15. Za oknem se kolem pouliční lampy točili noční motýli, vrážející do skla znovu a znovu. V kuchyni kolegyně napustila vodu do konvice a nechala ji dojít k varu. Pak ji vylila do dřezu, protože káva by v tu chvíli nikomu nechutnala.
Píšu to bez patosu, jak jen to jde. Na srnčata se nesahá, nekrmí se a nevozí domů — stačí zavolat na dispečink záchranné stanice, ne psát na první adresu, kterou člověk najde ve starém článku.
Ráno po tom všem jsem šla na autobusovou zastávku na Pražském sídlišti. Bylo čtvrt na šest, chodník ještě mokrý od rosy. V kabelce jsem nesla složku s dokumentací k založení do archivu. Na deskách byla poznámka tužkou od sestry Marcely: „Pokud se majitel ozve, nechci s ním mluvit." A já jí rozuměla.
Když ten večer odjížděla sanitka záchranné stanice zpátky k Třeboni, v přepravce vezla prázdnou karimatku a složený ručník. Nikdo v ní nejel.
