— Možná by sis měla chvíli bydlet jinde, — řekl Jiří. Čekal, že se Alena lekne a ustoupí.
Jenže ona vzala tašku a odešla.
Všechno začalo střechou.
Na konci listopadu začalo do domu zatékat. Nejdřív jen malá skvrna v rohu chodby, potom kapka na parapetu, nakonec mokrý flek na stropě. Alena našla firmu, domluvila pokrývače a čekala, že konečně vyřeší alespoň jednu věc bez hádek.
Mistr přijel, vylezl na střechu, prohlédl krytinu, slezl dolů a začal psát rozpočet.
Pak zvedl oči.
— Smlouvu vystavíme na koho? Potřebuju vlastníka nebo plnou moc.
— Já tu bydlím, — řekla Alena. — Je to náš dům s manželem.
— V katastru jste zapsaná?
Nebyla.
Mistr odjel. Alena umyla hrnek, ze kterého pil kávu, otřela stůl a najednou si připadala jako hospodyně ve vlastním životě.
Večer řekla Jiřímu:
— Měli bychom dům přepsat na oba. Nemůžu bez tebe podepsat ani opravu střechy.
Jiří právě ohříval knedlíky.
— Na co ti to bude? Já snad někam mizím?
— Nejde o mizíš. Jde o to, že jsem sem vložila peníze z prodeje mámina bytu. Spláceli jsme úvěr spolu. Ten dům je náš.
Jiří vypnul plotýnku, sedl si ke stolu a zmlkl.
To byl jeho způsob trestu. Žádný křik. Žádné házení talířů. Jen ticho. Den, dva, tři. Chodil kolem ní jako kolem skříně.
Čtvrtý večer, aniž se odtrhl od televize, řekl:
— Možná by sis měla chvíli bydlet jinde, když je ti tady všechno špatně.
Alena věděla, co čeká.
Že řekne: „Nechme to být.“ Že se omluví, i když neudělala nic špatně. Že bude znovu vařit, prát, připomínat mu léky a dělat, jako by se nic nestalo.
Dvacet osm let to fungovalo.
Tentokrát řekla:
— Dobře.
Sbalila si tašku a odjela do malého pronajatého bytu na druhém konci města.
Jiří se čtyři dny neozval. Pátý den napsal:
„Kde je klíč od garáže?“
Alena odpověděla:
„Na hřebíku v předsíni.“
A v tu chvíli pochopila, že si nevšiml její nepřítomnosti. Všiml si jen chybějícího servisu.
Po dvou týdnech jí zavolal syn Tomáš.
— Mami, byl jsem u táty. Udělal botník. S osvětlením. Pěkný. Ty jsi ho o něj prosila už dávno, ne?
Alena se usmála tak hořce, až ji zabolel obličej.
Prosila. Hned po nastěhování. Pak znovu. A znovu. Vždycky slyšela: „Až bude čas.“
Najednou čas byl.
Ten večer si objednala výpis z katastru.
Za pár dní přijela k domu. U branky stálo Jiřího auto a vedle cizí šedý vůz. Alena se zastavila za rohem.
Z domu vyšla žena v béžovém kabátě. Přibližně její věku. Jiří ji doprovodil k brance. Mluvili klidně, známě. Ne jako lidé, kteří se vidí poprvé.
Alena nešla dovnitř.
Přijela druhý den, když Jiří nebyl doma.
Nový botník stál v předsíni. Ze světlého dřeva, s LED páskem, dokonale hladký. V kuchyni byl nový drahý čajník s displejem. Ten starý s prasklým víčkem chtěla vyměnit pět let. Jiří vždycky říkal: „Když ještě funguje, nebudeme vyhazovat peníze.“
Okna byla umytá.
Ale ona je nemyla.
Ve skříni našla svoje věci odsunuté do nejzazšího rohu. Jako by už někomu uvolňovaly místo.
Zvonění ji zastihlo u kredence.
Otevřela. Na prahu stála ta žena z minulého dne.
— Dobrý den, já jdu za Jiřím Novákem. Nechala jsem tu složku.
— Není doma.
Žena se představila jako Marcela, kolegyně. Vzala si ze stolu tenkou papírovou složku.
— Jsou tam dokumenty k darovací smlouvě. Jiří chce dům přepsat na syna. To děláte dobře, člověk má mít věci vyřešené.
Alena zůstala stát uprostřed kuchyně.
Darovací smlouva.
Na syna.
Bez ní.
Zavolala Tomášovi.
— Táta chce přepsat dům na tebe. Víš o tom?
Po dlouhé pauze řekl:
— Říkal, že jste se tak dohodli.
Alena už nekřičela. Jen zavěsila.
Výpis přišel večer. Dům byl celý napsaný na Jiřího. O ní ani slovo. Přitom peníze za matčin byt šly na pozemek a první patro. Úvěr spláceli společně deset let.
Druhý den šla k advokátce.
Pak přijela za Jiřím.
Položila před něj papíry.
— Chtěl jsi darovat dům Tomášovi bez mého vědomí.
Jiří pokrčil rameny.
— Vždyť je to náš syn.
— Neříkej „náš“, když mě u ničeho nepotřebuješ.
— Děláš z komára velblouda.
— Ne. Jen konečně počítám.
Advokátka jí jasně vysvětlila, že i když je dům formálně na Jiřího, její vklad a společné splácení nelze jen tak vymazat.
Když to Jiří pochopil, poprvé za mnoho let ztratil jistotu.
— Co chceš?
— Svůj podíl. Nebo spravedlivé vypořádání. A hlavně: už nikdy nebudu v domě, kde nejsem ani podepsaná, ani viděná.
Soud nebyl rychlý, ale Alena vydržela.
Tomáš se nakonec dozvěděl pravdu. Odmítl darovací smlouvu podepsat.
— Mami, já nechci dům, který ti vzali, — řekl.
Po měsících dostala Alena peníze, za které si koupila malý byt s balkonem.
Nebyl to dům.
Ale když zavolala firmě kvůli opravě zatékající střechy na balkoně, smlouvu podepsala sama.
A ten podpis byl pro ni víc než všechny Jiřího pozdní poličky, čajníky a ticho dohromady.
