V obýváku to páchlo zatuchlou vodou a mokrou omítkou. Tereza stála před prasklinou ve zdi, ze které se už druhý den líně řinul tenký pramínek, a poslouchala manžela. Tomáš stál opřený o futra, v ruce mobil, a tvářil se, jako by řešila zbytečnou hloupost.
„Je to trubka ve stoupačce,“ prohodila Tereza a ukázala na mokrou mapu na zdi. „Musíme zavolat instalatéra. A podlahu v koupelně necháme radši vytrhnout, než to chytne plíseň. Dohromady to bude tak třicet, pětatřicet tisíc.“
Tomáš zvedl oči od displeje. „Třicet tisíc? A z čeho? Tohle je barák tvojí mámy, ne? Tak ať to platí ona, nebo ty. Mně je ta chodba ukradená, já tudy nechodím.“
Tereza na něj zůstala civět. „Tohle je náš společný byt, Tomáši. My tady bydlíme oba. I ty se ráno myješ v té koupelně.“
„Já se myju rychle. A neloupu se tam půl hodiny jako ty. Ty chceš nový obklady, ty chceš podlahový topení. Moje priorita to není. Víš co, ať se nehádáme. Každý ať si žije na svůj vlastní plat. Inkaso a jídlo na půl, ale zbytek si řeší každý sám. Chceš novou koupelnu? Zaplať si ji. Mně stačí kýbl a sprcha u nás v práci.“
Chtěla mu říct, že takhle manželství nevypadá. Že ona si taky nepořizuje novou koupelnu pro zábavu, ale proto, že jim tudy teče voda ke společné ložnici. Ale vzpomněla si na minulý měsíc, kdy odmítl přispět na dárek k promoci jejímu synovci. Tehdy řekl úplně stejnou větu: „Tvoje rodina, tvoje výdaje.“ Polykala to tenkrát, spolkla to i teď. Pravidlo vstoupilo v platnost.
Od té doby uběhly skoro tři roky. Koupelnu Tereza opravila za svoje, našetřila z vedlejších úvazků v call centru a z prodeje starého šicího stroje po babičce. Potom si sama platila zubaře, sama kupovala zimní pneumatiky, a když máma spadla ze schodů a zlomila si krček, Tereza jí potichu platila nadstandardní pokoj v nemocnici, protože na standardním nezbylo místo. Tomáš se tvářil, že je to normální. Vždyť se přece dohodli.
Jednoho čtvrtečního večera seděla Tereza v malé kuchyňce jejich bytu v Ostravě-Porubě, před sebou notebook a kalkulačku. Lékaři mámě konečně schválili termín operace kyčle. Výměna kloubu, dlouhá rehabilitace. Pojišťovna hradí základ, ale ty speciální lázně, co jí doktor doporučil, dopravu a hlavně ty zatracený rehabilitace na přístrojích, to už letělo do desítek tisíc. Na účtu měla přesně sto osmdesát tisíc. Ještě měsíc a bude to akorát. Jen to vydržet.
Z vedlejšího pokoje se ozvalo hlasité zapištění Tomášova mobilu. Ozvala se zpráva v rodinné skupině na Messengeru. Napsala ji tchyně, paní Marie. Tereza ji otevřela, protože v kuchyni nebyl slyšet Tomášův hlas.
Hlasovka. Paní Marie spustila svým medovým hlasem, který Tereze vždycky dráždil uši: „Tomášku, Terezko, zlatíčka! Představte si, volala Zdenička od nás z jógy, že se jim uvolnilo místo na tom zájezdu do Třeboně. Lázně, procedury, rašelina přímo z léčivých pramenů. Přesně na moje klouby a tlak. Cena je směšná, sto dvacet tisíc. Musí se to ale zaplatit do pátku, jinak to pustí někomu jinýmu. Terezko, ty jsi taková šikovná, ty to zařiď a pak ti to dáme. Hlavně ať to Tomášek neprošvihne. Děkuju, pusu!“
Tereza doposlouchala zprávu a chvíli jen tak seděla. Sto dvacet tisíc. Přesně tolik, kolik jí chybělo, aby složila celou sumu za máminy rehabilitace. Paní Marie řekla „zařiď to a pak ti to dáme“. Ne „prosím“, ne „půjč mi“. Prostě příkaz. Jako by Tereziny peníze byly rodinná pokladna, ze které si může kdokoli něco vzít, když se mu zamane.
„Slyšelas to, ne?“ ozval se Tomáš z křesla v obýváku. Měl nohy natažené na konferenčním stolku a v ruce pivo. „Zítra to prosím tě vyřiď. A vyber to z toho našeho spořicího účtu, ať máma nepřijde o místo. Prej je to bomba termín.“
Tereza vstala a postavila se do dveří. Ruce se jí lehce třásly, ale hlas udržela pevný: „Z jakýho spořicího účtu? Já svůj spořicí účet nemám. A ty jsi mi před třema rokama řekl, že každej si žije na svůj plat. Tvoje máma, tvoje výdaje. Ne?“
Tomáš na ni chvíli nechápavě zíral. Pak se uchechtl. „Ty jsi snad normální? Srovnáváš máminy lázně a nějakou blbou omítku? To mluvíš o zdraví mý matky!“
„Já mluvím o principu,“ odpověděla Tereza tiše. „Ten princip jsi zavedl ty. Já nemám volný peníze. Všechno, co mám, je přesně nalajnovaný na operaci mý mámy. Takže lázně platit nebudu.“
Tomáš odložil pivo na stůl. Z očí mu vyzařoval chlad, který Tereza znala. Ten chlad znamenal, že teď přijde buď ticho na dva dny, nebo výbuch. „Takže moje máma je ti ukradená. Dobře, to si teda vyřídíme.“ Vzal mobil a začal zběsile psát.
Druhý den dopoledne, bylo krátce po desáté, když někdo zazvonil. Tereza otevřela dveře a do předsíně se vřítila paní Marie v doprovodu Tomášovy sestry Simony. Simona byla oblečená v křiklavě růžové teplákovce a na hlavě měla sluneční brýle, ačkoliv venku pršelo. Obě si ani nevyzuly boty.
„Jé, Terezko, my jely kolem, tak tě jdeme zkontrolovat,“ spustila tchyně, jako by se nechumelilo. Do ruky jí vrazila krabici s lineckým cukrovím. „Upekla jsem ti, ať nejseš taková vystresovaná. To víš, stará krev, já vím, co mladý ženský potřebujou. Hlavně sladký na nervy. A teď k věci. Potřebujeme ty penízky na lázně. Simona tady na tebe počká a zajede s tebou do banky. Pojedete jejím autem. Viď, Simonko?“
Simona se opřela o botník a zkřížila ruce na prsou. „Jasný, mami. Vyřídíme to raz dva. Šetříš jak žid, takže tam něco máš. Je to pro rodinu, ne?“
Tereza nechala krabici s cukrovím ležet na poličce a ustoupila o krok. „Paní Marie, já chápu, proč jste přijely. Ale lázně platit nebudu. Nemám na to peníze. A i kdybych je měla, nejsou to peníze určené pro vás. Máma čeká na operaci za měsíc a já jí musím zaplatit rehabilitaci. Každou korunu mám našetřenou pro ni. Váš syn na tom trval. Každý ať si platí svou rodinu sám. Jeho slova, ne moje. Takže si to vyřiďte s ním.“
Tchyni se okamžitě změnil výraz. Vlídná maska spadla a nahradila ji ta pravá tvář, se kterou se Tereza setkala už mockrát. Tvrdé oči, stažené rty, povýšený tón. „Ty drzá smažko. To jako fakt? Můj syn se kvůli tobě dře, živí tě, a ty mu budeš vyčítat prachy na jeho vlastní matku? Že já jsem mu to tenkrát rozmlouvala! Říkala jsem mu, Terezka je vesnická holka, taková se do města nehodí. Vidíš, Simčo? Já to říkala. Měla jsi pravdu. Zlatokopka.“
Simona se odlepila od botníku a udělala krok k Tereze. „Hele, nehraj tady divadlo. Kde máš platební kartu? V kabelce? My ti pomůžem. Když to nejde po dobrým, uděláme to, jak potřebujem.“ Natáhla se po kabelce na věšáku.
V té chvíli už Tereza neměla strach. Měla vztek. Chladný, čistý vztek, který jí neskutečně zostřil smysly. Ustoupila ke kuchyňské lince a v ruce už svírala mobil. Namířila ho na Simonu a zapnula natáčení videa. Obrazovka se rozsvítila červeným nahrávacím puntíkem.
„Dobře, dámy. Tady probíhá pokus o neoprávněné vniknutí do mého obydlí a pokus o krádež platební karty,“ řekla Tereza nahlas a zřetelně do ticha bytu. „Článek čtyřicet občanského zákoníku, narušení domovní svobody. A paragraf dvě stě pět trestního zákoníku, krádež. Nahrávám si to pro policii. Prosím, pokračujte, Simono. Sáhni mi do kabelky. Za pokus o loupež s pomocí další osoby je sazba až pět let. Venku prší, vězení je v suchu.“
Simona se zarazila s rukou napůl cesty. Otočila se na matku. Tchyně zbledla a popadla Simonu za rukáv. „Ona to nahrává! Ty krávo, vypni to!“
„Vypnu to, až opustíte můj byt. Obě. Hned,“ řekla Tereza ledově. „Pokud neodejdete do deseti sekund, posílám video na služebnu v Ostravě-Porubě. Znám tam poručíka, pracoval na případu sousedky. Je velmi nekompromisní. Deset, devět, osm…“
Simona popadla matku pod paží a couvala ke dveřím. „Ty jsi normálně psychopatka! Brácha se z toho zblázní! Ty seš vážně nemocná!“ křičela, zatímco se obě sápaly do bot po chodbě.
Paní Marie na prahu zasyčela Tereze do tváře: „Tohle si odskáčeš. Ještě mě na kolenou prosit budeš. Zavolám právníka. A tvý mámě taky. Uvidíš, že se z tý operace nevylíže. Takový svinstvo se musí vymstít!“
Tereza za nimi práskla dveřmi. Otočila zámek, zarazila pojistku a chvíli jen stála opřená čelem o chladné dřevo. V žaludku jí hořel oheň, ale hlava byla kupodivu jasná. Bylo jí zle z těch slov o její mámě. Věděla, že to teď teprve začne.
Večer přijel Tomáš. Klíč zarachotil v zámku, ale Tereza nechala zevnitř zastrčenou petlici. Zabouchal pěstí. „Otevři! Ty krávo, já tě zabiju! Cos to řekla mámě? Cos to udělala Simoně?“ Křičel přes celou chodbu paneláku.
Tereza otevřela dveře, ale v ruce pořád svírala mobil. Natáčela. Tomáš do ní vrazil a rozhlížel se po bytě. „Kde to máš? Kdes to nahrála? Vymaž to!“
„Nevymažu. Je to důkazní materiál,“ řekla Tereza. „Tvoje matka mi vyhrožovala mojí mámou. A tvoje sestra se mi pokusila ukrást peníze z kabelky. Ty jsi tři roky žil na svůj plat. V pohodě. A teď chceš moje peníze, protože jde o tvou mámu? Tys je utratil za co? Za svoje koníčky, za tuning svýho bouráku? A teď nemáš na lázně? To je tvůj problém. Ne můj. Můj problém je moje máma. Tvoje pravidlo. Každej na svým písečku. Tak já ho respektuju. Dokonale.“
Tomáš popadl vázu z poličky a mrštil s ní o zem. Střepy se rozletěly po celé podlaze. „Ty zmije! Já si tě vzal z tý tvý vesnice, z bídy, dceru uklízečky, a ty se mi takhle odvděčíš?! Myslíš, že ti to projde? Tenhle byt je napsanej na mě! Moje máma do něj dala půlku svýho! Ty tady nejsi doma, ty jsi tady trpěná!“
Tereza si stoupla do střepů bosýma nohama. Sykla bolestí, ale neustoupila. Krev z malé ranky na patě zanechávala na podlaze tmavou stopu. „Ten byt je v SJM,“ opravila ho klidně. „Až do rozvodu. A já už ho podala. Zítra. Adios, Tomáši. Tvůj účet u Air Bank, kam ti chodí výplata a ze kterýho platíš Simoně dvacet měsíčně na hypotéku jejího baráku, jsem našla. Ano, hrabala jsem v tvým stole. A ano, mám to vyfocený. Stejně jako ten vklad, cos potají založil. To bude pěkný u soudu. Skrytý příjmy, zkracování společnýho jmění. Už jsi někdy slyšel o paragrafu 742 občanskýho zákoníku? Nepoměrně nižší podíl z rozvodu?“
Tomášovi se roztřásla ruka. Díval se na mobil, který ho nepřetržitě snímal. Jeho vlastní slova o tom, že si ji vzal z bídy, se nahrávala v reálném čase. Ustoupil o krok. Ticho bylo hlasitější než předchozí křik.
„Já tě zničím,“ zašeptal. Ale v hlase už neměl sílu.
„Ne. Zničils to sám, když jsi řekl, že každej na svůj plat. Já na to jenom přistoupila. Teď běž. Máma na tebe čeká. A Simona s ní. Můžete se složit. Jste přece rodina. Já jsem, jak říkáš, jen přivandrovalec z vesnice. Tak já si půjdu po svých. A ty po svých. Každý na svůj plat. Platí.“
O tři týdny později seděla Tereza v čekárně Fakultní nemocnice Ostrava. Na klíně měla kabelu s čistým prádlem a ovocem. Vedle na židli ležela krabička s makrónkami, co máma milovala. Operace proběhla výborně, rehabilitace zaplacena z peněz, které Tereza ubránila.
Rozvodový právník jí vybojoval více než polovinu hodnoty bytu, právě kvůli těm tajným převodům a skrytému účtu u Air Bank. Soud trval překvapivě krátce. Důkazy byly zdrcující a Tomášova rodina se k jednání ani nedostavila. Simona se vyhýbala předvolání, paní Marii prý skolil tlak. Tomáš na posledním stání jenom tiše podepsal papíry. Už nekřičel. Díval se na Terezu s podivnou prázdnotou. Jako by teprve teď pochopil, že tahle tichá ženská, co se vždycky usmívala a pekla buchty, umí taky kousnout. A sakra silně.
Když pak vešla za mámou na pokoj, stará paní se na ni usmála. „Terezko, ty jsi tak hubená. Dali ti aspoň něco k jídlu? A co ten tvůj…“
„Už ne,“ přerušila ji Tereza jemně. Políbila ji na čelo. „Už nic. Jsme tu jen my dvě. A to je všechno, co potřebuju. Lázně zaplacený, zítra tě převezou na doléčení. A pak pojedeme domů. Já si vezmu volno v práci a budu s tebou. Naučíme tě zase chodit. Po svých. Každá na svou nohu, ale spolu. To zvládnem. To dáme.“
Když odjížděla tramvají domů, dívala se z okna na zapadající slunce nad industriálním panoramatem Ostravy. Ten pohled měla vždycky ráda. Byl drsný, ale pravdivý. Nic nepředstíral. Mobil jí zavibroval. Zpráva od neznámého čísla.
„Tohle ti nikdy nezapomenem. Zničilas nám rodinu. Ty krávo jedna. Čeká tě boží trest. – Marie“
Tereza zprávu bez mrknutí smazala. Nadechla se vůně červnového vzduchu, co táhl otevřeným oknem tramvaje. Prsty pravé ruky si mimoděk zajela na levý prsteníček. Už na něm nebyl ten úzký proužek světlejší kůže. Pokožka srovnala barvu. Nebyly tam žádné stopy. Žádné bílé kolečko.
„Boží trest,“ zopakovala si pro sebe a lehce se pousmála. „Zatím spíš boží osvobození. Amen. A teď jedem. Každá na svůj plat. Každá na svůj život. A ten tvůj je konečně čistej.“
