Telefon zazvonil přesně v jednu ráno. Andrea sebou trhla, srdce jí bušilo až v krku. V pološeru ložnice nahmatala displej a zamžourala na jméno. Simona. Zavřela oči a na vteřinu váhala, jestli to vůbec zvednout. Pak si povzdechla a přiložila mobil k uchu.
„Andreo, to jsem já… My se s Radkem zase strašně pohádali. Já odešla. Jdu k tobě, jo?“
„Simčo, jsou tři čtvrtě na dvě. Víš vůbec, kolik je hodin?“ hlesla Andrea chraplavě.
„No jo, promiň, ale já fakt nemůžu zůstat na ulici. Už jsem na zastávce, za deset minut jsem u tebe. Je mi zima a mám strach…“
Andrea odhodila peřinu a bosýma nohama došourala do kuchyně. Postavila na sporák konvici a z lednice vytáhla salám a sýr. Znala ten rituál nazpaměť: Simona se potřebuje vybrečet a najíst, zatímco jí Andrea převlíkne gauč. Jedině tak se uklidní.
Když otevřela dveře, po schodech stoupala promrzlá Simona s rozmazanou řasenkou a palčivým výrazem ublížené princezny.
„Tak co bylo tentokrát? Koupila sis další kabelku bez jeho vědomí? Nebo ty lodičky, cos mi o nich minule vyprávěla?“ zeptala se Andrea a podala jí hrnek s horkým čajem.
Simona ztuhla s hrníčkem na půli cesty k ústům. „Odkud to víš? On ti volal?“
„Nikdo mi nevolal. Ale scénář vašich hádek je pořád stejný, Simčo. Dá se to odhadnout i poslepu.“
„A co jako? Já se mám nechat ponižovat?“ vybuchla okamžitě Simona.
„Považuješ společný rozpočet za ponižování? On maká, ty jsi bez práce. Není normální, abyste se o větších útratách bavili?“
Simona práskla hrnkem o stůl. „Ty ho bráníš? Toho lakomce? To je teda kamarádka!“
Andrea si unaveně promnula spánky. Dvě hodiny do budíku. Za tři a půl hodiny vstávat do práce v administrativě magistrátu a ona tu řeší cizí milostné drama.
„Hele, já vím, že mi do toho nic není. Ale když už ke mně pravidelně v noci utíkáš, tak mi to prosím tě dovol říct nahlas. Chceš si ho vzít, že jo?“
„No chci…“ zabručela Simona a nacpala si do pusy celý kolečko salámu.
„Tak se podle toho chovej. Chlap dře, žere tě očima, platí nájem. A ty během jednoho odpoledne vyhodíš za kosmetiku trojnásobek toho, co on vydělá za týden v dílně. Možná by stačilo trochu ubrat.“
Simona se uraženě postavila před zrcadlo v předsíni a prohlížela si svoji postavu. „Kde jinde by takovou ženskou sehnal? Vždyť já jsem za deset, Andrea. To on by měl být rád, že se mnou vůbec může žít, a ne mi počítat každou korunu!“
„Tak proč ti ještě nenabídl svatbu?“ zeptala se Andrea tiše a začala věšet kabát na věšák.
Simona se k ní otočila s vítězným úsměvem. „Protože se bojí, že ho odmítnu. Ale neboj, on za mnou přileze. Vždycky přileze. Po každý hádce je jako beránek a všechno mi dovolí. To ty nechápeš, ty jsi na chlapy moc hodná. Nemáš ten instinkt.“
Andrea zhasla světlo v kuchyni. „Jednou se může stát, že už nepřileze. I andělům dochází trpělivost, Simčo.“
„Kam by utekl?“ uchechtla se Simona a uvelebila se na rozloženém gauči. „Holka jako já se nevidí každý den. On si to moc dobře uvědomuje.“
Andrea neodpověděla. Ležela v ložnici, poslouchala, jak v obýváku Simona spokojeně oddechuje, a myslela na Radka. Kolikrát už asi seděl sám v prázdném bytě a koukal do zdi.
Uběhl týden a Simona stále bydlela na gauči. Radek se neozval, což se ještě nikdy nestalo. Simona byla nervózní, vyhlížela z okna, každou hodinu kontrolovala mobil. Hrdost jí ale bránila zavolat první.
„Tentokrát jsem ho musela fakt naštvat,“ procedila jednou večer skrz zuby. „Když jsem mu řekla, že je škrt, co si neumí vydělat, tak zrudnul a odešel do dílny. Ani se mnou nemluvil.“
„Řekla jsi mu, že je škrt?“ Andrea zvedla obočí. „Po tom všem, co pro tebe dělá?“
„Tak to přehnal! Kdyby mi nekontroloval výpisy z karty, tak bych to nemusela říkat!“
Andrea neřekla nic. Jen položila na stůl čerstvý chleba a máslo.
Druhý den po práci Andrea vystoupila z kanceláře na ulici a málem narazila do Radka. Stál opřený o starou zelenou Octavii a nervózně žmoulal pomačkanou krabičku cigaret, i když nekouřil.
„Andreo, promiň, můžu tě na chvíli ukrást?“ vyhrkl.
Zašli do malé kavárny na rohu. Andrea si objednala jenom espresso, Radek si ani nesundal bundu.
„Ona je u tebe, že jo?“ zeptal se.
„Kde jinde by byla,“ odpověděla Andrea suše. „Už druhý týden. V noci brečí, ve dne nadává na tebe a projídá mi špajz. Rodiče má v jižních Čechách a s mámou si nerozumí. Takže jsem jediná, kdo jí zbyl.“
„Promiň, prosím tě, hrozně moc,“ Radek se díval do prázdna. „Já vím, že ti tím děláme ze života peklo. Já už to taky nezvládám.“
„Ty jí miluješ?“
Radek dlouho mlčel. Pak zavrtěl hlavou. „Miloval. Teď už mám jenom strach, co bude, až ji vyhodím. Ale už nemůžu dál. Nejsem bankomat a nejsem boxovací pytel. Já tě přišel poprosit o radu a taky se ti omluvit. Že to takhle vytahuju na tebe…“
Andrea se podívala z okna na podzimní plzeňskou ulici. „Nedělej si starosti. Ale musíš si to s ní vyříkat sám. Já už s váma nemůžu dál pendlovat. Jsem unavená, Radku. Opravdu.“
Radek vystrčil ruku přes stůl a nesměle se dotkl její dlaně. „Vím. A taky vím, že ty jsi úplně jiná. Promiň, jestli je to teď blbý načasování, ale já si tě všímal už dávno. Jak mluvíš, jak jsi trpělivá, jak si nenecháš nic líbit, ale nikdy nejsi zlá. Chtěl bych tě aspoň pozvat na večeři. Až se to vyřeší. Jako poděkování.“
Andrea rychle stáhla ruku zpátky. „Radku, to nedělej. Já nechci bejt náhradnice.“
„Ty nejsi náhradnice! Ty jsi přesnej opak!“ vyhrkl a vzápětí se začervenal. „Já vím, zním jako idiot. Ale potřeboval jsem ti to říct. Protože ty jsi ten důvod, proč jsem Simče tenhle týden nezavolal. Poprvý za dva roky. Protože jsem si uvědomil, že doma nechci hysterickou bouři. Chci klid. Chci slyšet, jak někdo přijde z práce a jen tak si povzdechne a zeptá se, jaký jsem měl den. A to ona nikdy neudělala. Ty jo. Aspoň takhle jsem si to vždycky představoval.“
Andrea na něj zírala s pootevřenými ústy. Vybavila si tu noc, kdy Simona pyšně prohlásila, že ona rozumí mužské psychologii lépe. Tenhle moment by jí měla vypálit do tváře, ale místo toho cítila jen smutek a tíhu.
Když se vrátila domů, Simona seděla v kuchyni a lakovala si nehty.
„Kdes byla tak dlouho? Máš hlad, já bych jedla,“ oznámila jí.
„Potkala jsem Radka,“ řekla Andrea tiše.
Simona vyskočila na nohy. „Co říkal? Ptal se na mě? Kdy přijde? Už se mu stýská, co?“
Andrea pomalu pověsila kabát. „Chtěl mi poděkovat. Za to, že jsem tě ubytovala. A přinesl mi dort a víno.“
„Tobě? Proč tobě?“ Simona zbledla.
„Protože jsem stará, hodná kamarádka, co v noci vstává, dělá jídlo a poslouchá tvý nářky. Tobě nepřinesl nic, Simčo. Až na jednu věc. Pověřil mě vzkazem. Že se ti omlouvá, ale že konec. Definitivně. Tvoje věci ti do zítřka zabalí a doveze sem. Můžeš zůstat u mě, dokud si něco nenajdeš, ale to je všechno, co pro tebe můžu udělat.“
„Cože?!“ vykřikla Simona a mrštila lahvičkou s lakem o zeď. „To mi udělal kvůli tobě! Ty krávo! Že já slepá husa neviděla, jak na tebe kouká! Když jsi mu jednou přinesla ten pitomej nákup do autodílny, když jsem měla chřipku! Už tenkrát! Proto jsi mě vždycky tak horlivě poučovala, co? Aby sis ho připravila pro sebe!“
Andrea zavřela oči a tiše vydechla. „Nikdy jsem ti ho nepřebírala. Tys mu ho utloukla sama. Já vám jenom celou dobu držela palce, aby vám to vyšlo. Ale tys ho dusila. A já ti celou tu dobu dělala servis.“
Simona popadla bundu a bez rozloučení vyběhla na ulici. Andrea slyšela, jak na chodníku ještě vztekle křičí do telefonu. Pak nastalo ticho.
Následující tři týdny si Andrea léčila šok. Radek psal, volal, posílal kytky do kanceláře, ale ona si držela odstup. Každý pátek na ni čekal před radnicí, v ruce čerstvou kytici, a mlčky ji doprovodil domů. Nežádal o nic, jenom vytrvale byl. Až jednou večer, když sněžilo a on stál u vchodu s promrzlýma ušima, se na něj podívala a usmála se.
„Tak pojď dál. Udělám kafe. Ale bez závazků!“
Radek vešel, rozhlédl se po čistém obýváku a poprvé po dlouhé době se zasmál. „Tady je tak krásně klidno. Jako v kostele. Já už zapomněl, že může bejt doma klid.“
Pili kafe a mluvili. O práci, o autech, o dětství v maloměstě. Ani jednou nepadlo Simonino jméno. Když odcházel, letmo ji políbil na tvář. Andrea za ním zamkla a opřela se čelem o chladné dveře.
Za dva měsíce se sestěhovali. Svatba proběhla v létě, malá, jenom s rodiči a pár kolegy z dílny. Když si Andrea šla koupit šaty, vzpomněla si, jak jí Simona kdysi říkala, že ona je na chlapy moc hodná. Usmála se pro sebe. Zřejmě na ně byla tak akorát.
O Simoně slyšela jenom jednou. Společná známá vyprávěla, že odjela do Prahy, kde si našla movitého podnikatele. Radek jí prý musel dát padesát tisíc na rozloučenou, aby konečně odepsala leasing na jeho auto, které si bez dovolení vzala a odstavila v garáži svého nového přítele.
Andrea ležela večer na gauči s hlavou na manželově klíně. Radek sledoval hokejový přenos a roztržitě jí hladil vlasy. Na konferenčním stolku voněl čaj s medem a v předsíni tiše předly kočky. Nikdo nekřičel. Nikdo neházel věcmi. Hodiny na stěně odbily desátou a Andrea si uvědomila, že za celý večer neslyšela jedinou výčitku.
