Když jsem si po šedesátce koupila staré kolo, dcera si klepala na čelo. V sobotu jsem ujela čtyřicet kilometrů k jezeru se skupinou stejně „šílených stařen“ jako já. Včera mi dcera zavolala a zeptala se, jestli může příští neděli jet s námi.
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu v sobotu vstávat v šest, mazat řetěz a balit do košíku termosku, smála bych se mu. Tehdy jsem žila podle stejného rozvrhu: byt, obchod, hřbitov, byt.
Můj manžel Josef zemřel před třemi lety. Rakovina slinivky. Čtyři měsíce od diagnózy do konce. Byli jsme spolu osmatřicet let a po jeho odchodu zůstalo v bytě takové ticho, že jsem večer pouštěla televizi jen proto, abych slyšela lidský hlas.
První rok ke mně dcera Lenka jezdila téměř každý druhý den. Vařila, nakupovala, kontrolovala, zda beru léky. Druhý rok přijela jednou týdně. Třetí rok už většinou jen volala.
Nevyčítala jsem jí to. Měla dvě děti, práci na radnici a manžela, který se vracel domů pozdě. Jenže pochopení samotu neodstraňuje.
Čtyřicet let jsem šila. Nejdřív v družstvu, později doma. Svatební šaty, závěsy, úpravy kabátů. Josef mému pokoji říkal ministerstvo nití. Po jeho smrti jsem přikryla šicí stroj ubrusem a přestala přijímat zakázky.
Kolo jsem objevila na nástěnce v samoobsluze. „Prodám dámské kolo, málo používané, 1800 korun.“ Tři dny jsem měla číslo položené vedle telefonu.
Nakonec jsem zavolala.
Kolo bylo tmavě zelené, s košíkem a širokým sedlem. Prodával ho starší pán, jehož žena na něm jela jednou a rozhodla se, že raději chodí pěšky.
Když Lenka kolo uviděla v předsíni, nevěřila vlastním očím.
— Mami, je ti dvaašedesát.
— Vím. Byla jsem u všech narozenin.
— Spadneš a zlomíš si kyčel.
— Pak zavolám záchranku. Telefon používat umím.
První dva týdny jsem jezdila jen kolem domu. Při každé zatáčce mi bušilo srdce. Večer mě bolely nohy a druhý den jsem sotva vstala ze židle.
Přesto jsem znovu nasedla.
Nejdřív park, potom cyklostezka kolem řeky, nakonec malé přehradní jezero za městem.
Právě tam jsem potkala Irenu. Seděla na lavičce, jedla rohlík a vedle ní stálo červené kolo.
— Jezdíte sama? — zeptala se.
— Zatím ano.
— V neděli vyrážíme v sedm. Jsme čtyři ženské. Nejmladší má osmapadesát, nejstarší sedmdesát jedna. Pomalu, s přestávkami a bez závodění.
Myslela jsem, že odmítnu. Místo toho jsem se zeptala, odkud vyrážejí.
První společná jízda měla patnáct kilometrů. Myslela jsem, že zemřu. Irena, Jarmila, Soňa a Marie však zastavovaly pokaždé, když jsem potřebovala. Nikdo se mi nesmál. Naopak mi tleskaly, když jsem vyjela první kopec bez sesednutí.
Po cestě jsme mluvily o všem. O vdovství, dětech, bolavých kolenou, drahém másle i mužích, kteří tvrdili, že ženy našeho věku mají sedět doma.
Začaly jsme si říkat Dámy v pohybu.
Lenka moje výjezdy komentovala s ironickým úsměvem.
— Tak co, zase výprava důchodkyň?
— Ano. Tentokrát třicet kilometrů.
— Mami, nepřeháněj to.
Jednou jsem jí poslala fotografii od jezera. Stály jsme tam v helmách, zpocené a rozesmáté. Lenka odpověděla jen palcem nahoru.
Před týdnem jsme naplánovaly čtyřicetikilometrovou trasu. Večer před jízdou jsem téměř nespala. Bála jsem se, že nezvládnu návrat.
Ráno jsem však vstala, snědla chleba s medem a vyjela.
Cesta vedla lesem, kolem polí a přes dvě vesnice. V polovině jsme seděly u jezera, pily kávu z termosky a jedly koláč, který přinesla Marie.
— Před rokem jsem celé soboty proležela na gauči, — řekla jsem.
— A teď ležíš akorát tak večer s nohama nahoře, — zasmála se Irena.
Posledních pět kilometrů mě pálily svaly. Když jsme dojely, ukazoval tachometr 41,7 kilometru.
Doma jsem se vyfotila u kola a poslala snímek Lence.
Tentokrát zavolala.
— Ty jsi opravdu ujela přes čtyřicet?
— Ano.
— A nic tě nebolí?
— Bolí. Ale hezky.
Dlouho mlčela.
Pak řekla:
— Víš, že já jsem na kole neseděla deset let?
— Vím.
— Mohla bych příští neděli jet s vámi?
Neodpověděla jsem hned. Vzpomněla jsem si na její klepání na čelo, na obavy, že se zraním, a na všechna ta dobře míněná slova, která mě měla udržet v bezpečí, ale také doma.
— Můžeš, — řekla jsem. — Jen tě varuji, že na kopci na nikoho nečekáme déle než pět minut.
Zasmála se.
V neděli přijela v osm ráno na půjčeném kole. Měla nový sportovní dres a výraz člověka, který si není jistý, zda neudělal chybu.
Představila jsem ji ostatním.
— To je moje dcera. Tvrdila, že jsme staré bláznivé ženské.
— Výborně, — řekla Jarmila. — Jedna mladá bláznivá se nám hodí.
Po deseti kilometrech se Lenka začala ptát, kdy bude přestávka. Po patnácti sesedla v kopci. Nezesměšňovala jsem ji.
Jen jsem jela vedle ní.
U jezera jsme seděly společně na dece. Lenka se rozhlédla po ženách, které se smály, vyměňovaly si jídlo a plánovaly další trasu.
— Mami, ty tady vypadáš jinak.
— Jak?
— Jako bys zase někam patřila.
To byla pravda.
Kolo mi nevrátilo Josefa. Nevymazalo samotu ani bolest. Dalo mi ale důvod ráno vstát, lidi, kteří čekali na rohu, a cestu, jejíž konec jsem si vybírala sama.
Když jsme se vracely, Lenka jela pomalu vedle mě.
— Příště bych chtěla zkusit těch čtyřicet.
— Nejdřív zvládni dvacet bez stížností.
— Ty jsi přísná.
— Stará bláznivá ženská musí mít pravidla.
Doma jsem sundala ubrus ze šicího stroje. Ne proto, že bych se chtěla vrátit ke starému životu. Ušila jsem nám látkové brašny na kolo.
Na jednu jsem vyšila své jméno.
Na druhou Lenčino.
Protože někdy děti potřebují vidět, že jejich matka nezačala žít pozdě.
Jen konečně přestala čekat, až jí někdo dovolí vyjet.