Jana seděla u okna autobusu a držela v náručí pětiletou Elišku, které už klížily oči. Devítiletý Matěj měl sluchátka a hrál hlučnou hru na tabletu, ale i on po chvíli ztichl, ukolébaný monotónním hučením motoru.
Víkend u babičky na okraji Olomouce byl pro děti malým svátkem. Čekaly je buchty, zahrada, slepice a procházky k řece. Jana byla unavená, ale těšila se, že alespoň na dva dny vypadne z každodenního kolotoče.
Její muž Petr měl být pracovně v Ostravě. Důležitý projekt, porady do večera, návrat v pondělí.
— Neboj, přivezu vám něco dobrého, — slíbil jí předchozího večera.
Autobus zastavil na semaforu v centru. Přímo naproti kavárně, kde kdysi slavili výročí svatby.
Jana se podívala z okna a ztuhla.
Pod pruhovanou markýzou seděl Petr.
Ne v Ostravě. Ne na poradě.
Tady.
Napříč stolem proti němu seděla mladá blondýnka. Mohlo jí být šestadvacet. Smála se, nakláněla se k němu a Petr měl ruku položenou těsně vedle její.
Nedotýkali se. Ale mezi nimi bylo něco, co Jana okamžitě poznala.
Blízkost.
Viděla jeho šedé sako, které mu minulý měsíc vybrala. Viděla známý pohyb ruky ve vlasech. I ten úsměv, o kterém si kdysi myslela, že patří jen jí.
Autobus se rozjel.
— Mami, proč jsi tak bledá? — zeptal se Matěj.
— Jen se mi trochu zamotala hlava.
Jana se otočila k oknu, aby děti neviděly slzy.
U matky se celý den chovala normálně. Vybalovala tašky, pomáhala dětem, usmívala se. Večer však vyšla na verandu a zavolala Petrovi.
Nezvedl to.
Napsala mu:
„Jak jde služební cesta?“
Odpověď přišla za dvacet minut.
„Dobře. Jednání se protáhla. Zítra pokračujeme. Chybíte mi.“
Jana celou noc nespala.
Najednou si vybavovala všechny jeho krátké cesty, pozdní návraty, zamčený telefon a věty o únavě. Měli přece normální rodinu. Dvě děti, společné plány, hypotéku a žerty o tom, kam pojedou, až děti vyrostou.
V pondělí se Petr vrátil domů s květinami a bonboniérou. U večeře vyprávěl o jednáních, složitém klientovi a novém řediteli.
Lhal klidně.
Druhý den si Jana vzala volno. Jakmile Petr odvezl děti a odešel do kanceláře, otevřela jeho notebook.
Heslo znala.
Nejdřív nic. Pak našla skrytý chat pojmenovaný „Projekt Orion“.
„Kdy se zase uvidíme?“ psala ona.
„Jana jede s dětmi k matce. Sobota odpoledne je naše.“
„Chybíš mi.“
„S tebou se zase cítím živý.“
Jmenovala se Kristýna. Bylo jí šestadvacet a pracovala ve vedlejším oddělení.
Petr se nečekaně vrátil pro dokumenty. Když uviděl Janu u stolu, pochopil.
— Ty to víš.
— Půl roku?
Přikývl.
Sedli si v kuchyni. Bez křiku.
— Proč?
— Nevím. Najednou jsem měl pocit, že stárnu. Práce, dům, úvěr, pořád stejné dny. S ní to bylo lehké.
— A my jsme pro tebe byli co? Povinnost?
— Ne. Vy jste můj život.
Jana se na něj dívala a připadal jí cizí.
Následující dny žili jako spolubydlící. Petr spal na pohovce. Jana sbírala dokumenty, výpisy z hypotéky a rodné listy dětí. Nevěděla, zda se rozvede. Jen už nechtěla být nepřipravená.
Petr tvrdil, že vztah ukončil. Když Jana požádala, aby Kristýně zavolal před ní, dívka plakala.
— Říkal jsi, že se mnou jsi šťastný.
— Byla to chyba, — odpověděl Petr.
Jana si v tu chvíli uvědomila, že Kristýna není jen bezejmenná nepřítelkyně. Byla mladá a uvěřila člověku, který lhal oběma.
O týden později ji Jana náhodou potkala v supermarketu. Kristýna sklopila oči a rychle odešla.
Po té chvíli se v Janě něco změnilo.
Začala chodit na jógu, koupila si nové šaty, volala starým kamarádkám a znovu si připomínala, kým byla předtím, než se stala jen manželkou a matkou.
Petr si změny všiml.
— Jsi jiná.
— Ano. Už nechci být jen „Petrova žena“.
Začali spolu mluvit doopravdy. O strachu ze stárnutí, o její neviditelnosti, o jeho sobectví a o letech, kdy přestali být partnery.
Nebyl to šťastný konec.
Ani odpuštění.
Byl to začátek pravdy.
A Jana už věděla, že ať jejich manželství přežije, nebo ne, ona sama ano.