— Chtěla bych tě poprosit, aby u nás Lenka týden bydlela…
Jakub pevně sevřel rty. Cizí lidi ve svém bytě nesnášel.
Jakub právě dokončoval salát v kuchyni, když uslyšel, jak se otevřely dveře.
— Miláčku, jsme doma! — ozvalo se z chodby.
Už podle tónu pochopil, že Tereza nepřišla sama. A měl pravdu. Za chvíli se v kuchyni objevila ona a za ní Lenka, její kamarádka z práce.
Lenka byla na první pohled příjemná žena, jenže pouze na první pohled. Když ji člověk viděl jednou za měsíc na kávě, působila mile. Když s ní musel strávit celý večer, začala být kousavá, povýšená a protivná.
Jakub k ní byl vždycky slušný. Byla to přece Terezina blízká kamarádka. Ale Lenka se k němu chovala, jako by jí v bytě překážel.
— Ty jsi uvařil? — rozzářila se Tereza, jako by to byl zázrak.
Jakub se jen suše pousmál. Poslední dobou vařil skoro pořád on.
Lenka se rozhlédla po kuchyni a tiše si odfrkla.
— Aspoň něco, — pronesla.
Jakub dělal, že neslyší.
Večeře byla napjatá jen pro něj. Dívky mluvily bez přestávky, smály se, braly si další porce a po jídle se přesunuly do obýváku, aniž by odnesly jediný talíř.
Jakub zůstal u stolu sám.
Pozdě večer seděl v malé pracovně s notebookem a čekal, kdy Tereza konečně kamarádku vyprovodí. Jenže místo toho vešla do pokoje.
— Jakube… chtěla bych tě o něco poprosit.
Už věděl, že to nebude nic dobrého.
— Lenka má problém s přítelem. Potřebuje u nás týden zůstat, než si najde podnájem. Výplatu má příští pátek. Prosím.
Jakub se na ni díval mlčky.
Byt byl jeho. Koupil ho ještě před vztahem s Terezou. Byl zvyklý na klid, pořádek a vlastní prostor.
Ale pak si řekl, že člověku v nouzi se pomáhá.
— Dobře. Týden.
Tereza mu skočila kolem krku.
— Děkuju! Jen… dáme jí ložnici, ano? Ona se před tebou trochu stydí. My se vyspíme v obýváku.
Jakub v tu chvíli pochopil, že právě udělal chybu.
Týden se změnil ve tři.
Jakub chodil z práce dřív, nakupoval, vařil, uklízel. Tereza s Lenkou se vracely pozdě, zavíraly se v ložnici a šeptaly si tam dlouho do noci. Když Jakub pustil film, byl moc hlučný. Když zavřel dveře, prý jimi bouchal. Když se zeptal, kdy Lenka odejde, Tereza se na něj podívala, jako by byl bezcitný.
Jednou přišel domů hladový a našel prázdnou lednici.
Tereza měla dovolenou. Lenka otevřela dveře ložnice až po dlouhém klepání.
— Kde je večeře? — zeptal se Jakub.
— Já už jedla, — pokrčila rameny Lenka.
— A proč jsi mi nenapsala? Zastavil bych se v obchodě.
— No tak, když máš doma hosta, měl bys být připravený.
Jakub musel odejít na nákup, aby neřekl něco, čeho by litoval.
Další večer Tereza oznámila, že jede na dva dny služebně do Brna.
Jakub ztuhl.
— A Lenka?
— Zůstane tady. Nebude přece sama běhat po městě.
Lenka se usmála.
— Neboj, já ho neukousnu.
Tereza odjela ráno.
Jakub se ten den vůbec nechtěl vracet domů. Po práci se najedl v malé restauraci, potom šel do kina a domů přišel pozdě.
Lenka ho čekala v předsíni.
— Kde jsi byl?
— Venku.
— A večeře?
Jakub se na ni podíval.
— Máš ruce.
— Já nejsem kuchařka. Jsem host.
— Host, který je tu déle než tři dny, už není host. Je člen domácnosti. A člen domácnosti má povinnosti.
Lenka zrudla.
— Ty si nějak moc dovoluješ. Bydlíš si tady v pohodlí, Tereza všechno táhne a ještě budeš buzerovat její kamarádku?
Jakub se zarazil.
— Cože?
— Zavolám Tereze a řeknu jí, že ses ke mně choval nechutně. Uvidíš, komu uvěří.
Vytáhla telefon dřív, než stihl cokoli říct.
Jakub odešel do koupelny. Nechtěl se účastnit té laciné scény.
Když vyšel, Lenka mu strčila telefon do ruky.
— Tady. Vysvětluj.
Tereza křičela tak hlasitě, že musel telefon oddálit od ucha.
— Jakube, ty ses zbláznil? Sotva odjedu, už se chováš jako prase? Lenka mi všechno řekla!
Jakub nejdřív otevřel ústa, aby se bránil.
Pak je zavřel.
Najednou si vzpomněl na poslední měsíce. Na to, jak vařil, uklízel, platil většinu nákladů, ustupoval, omlouval se za věci, které neudělal. A Tereza ho čím dál víc brala jako samozřejmost.
— Víš co, Terezo? — řekl klidně. — Uvěř, komu chceš.
Hovor ukončil.
Potom šel do ložnice, vytáhl Lence tašku a položil ji na postel.
— Máš hodinu. Sbal se.
— Nemůžeš mě vyhodit!
— Můžu. Je to můj byt.
— Řeknu Tereze—
— Řekni jí všechno. A zabal rovnou i její věci, pokud chceš být užitečná.
Lenka nejdřív křičela, pak pochopila, že to myslí vážně. Sbalila si věci a odešla.
Jakub zamkl dveře. Druhým zámkem, od kterého Tereza neměla klíč.
Ráno poskládal její věci do velkých tašek a nechal je v předsíni.
Večer na něj čekala před domem.
— Nemohla jsem se dostat dovnitř! Co to má znamenat?
Jakub mlčky otevřel, vynesl tašky na chodbu a položil jí do dlaně poslední drobnosti.
— Tvoje věci.
Tereza zbledla.
— To nemyslíš vážně.
— Myslím. Všichni děláme chyby. Moje byla, že jsem si spletl lásku s tím, že budu někomu pořád sloužit.
— Jakube, prosím…
— Sbohem, Terezo.
Vzal jí klíče a zavřel dveře.
Ještě dlouho zvonila. Potom bouchala. Nakonec odešla.
Jakub si udělal čaj, otevřel okno a poprvé po týdnech slyšel ve vlastním bytě ticho.
Nebyl šťastný. Ne hned.
Ale cítil, jak se mu do hrudi pomalu vrací vzduch.
A o dva týdny později, když si po práci uvařil večeři jen pro sebe a nikdo si nestěžoval, že je moc hlučný, pozdě doma nebo špatně dýchá, pochopil jednu věc.
Láska člověka nezmenšuje.
A pokud se vedle někoho začneš cítit jako host ve vlastním životě, je čas zamknout dveře.