Hana už potřetí drhla dlaždičky v kuchyni, ale myšlenkami byla úplně jinde. Nový byt ještě voněl barvou, čisticím prostředkem a prachem po opravách. Nebyl krásný. Nebyl dokončený. Ale byl její.
Ještě před několika měsíci měla pocit, že má normální rodinu. Manžela Petra, deset let společného života, sedmiletou dceru Terezku a plány, které sice nebyly velkolepé, ale byly jejich.
Pak přišla služební cesta do Ostravy.
Hana měla odjet na tři dny. Terezku odvezli k babičce a ona s Petrem se těšili, že po jejím návratu budou mít večer jen pro sebe. Jenže Hana zvládla práci dřív a rozhodla se, že manžela překvapí.
Neřekla mu, že se vrací. Cestou z nádraží koupila nové šaty, malý parfém a usmívala se jako zamilovaná studentka. Chtěla se zastavit u své nejlepší kamarádky Kláry, převléknout se, upravit vlasy a půjčit si její červené lodičky.
Klára bývala večer vždycky doma. Ještě odpoledne si psaly.
Hana zazvonila u jejích dveří a už se nadechovala, aby řekla: „Potřebuju z tebe udělat zázrak.“
Dveře se otevřely.
Na prahu stál Petr.
V domácích teplácích, bosý, rozpačitý. Ne v jejich teplácích. V cizích.
Hana zůstala stát s pootevřenými ústy.
— Co tady děláš? — zeptala se.
Petr jen zamrkal.
V tu chvíli se z chodby ozval Klářin hlas:
— Už dovezli jídlo? Zaplatil jsi, miláčku?
Klára vyšla v saténovém županu a právě v těch červených lodičkách, které si chtěla Hana půjčit.
Pak ji uviděla a zbledla.
Hana pochopila všechno najednou. Ne pomalu. Ne postupně. Prostě se jí v hlavě otevřely všechny dveře.
Kamarádka. Manžel. Lži. Víkendy. Zprávy. Úsměvy.
— Jak dlouho? — zeptala se tiše.
Klára začala něco koktat o prasklé baterii v koupelně. Petr se pokusil říct, že by se měli uklidnit a promluvit si jako dospělí.
Hana se zasmála. Krátce, bez radosti.
— Ty vypadáš jako instalatér jenom tehdy, když si k opravě bereš cizí domácí tepláky?
Pak vytáhla z tašky balíček s novými šaty a hodila ho Kláře k nohám.
— Vezmi si je. Máš zřejmě stejný vkus jako já. Jen levnější charakter.
Druhý den podala žádost o rozvod.
Petr klečel, prosil, sliboval, že šlo o omyl, slabost, pomatení. Hana ho poslouchala a necítila soucit. Jen únavu.
Prodali společný byt. Větší část peněz připadla Haně, protože Terezka měla zůstat s ní. Za ty peníze koupila starší dvoupokojový byt na okraji Brna. Stěny potřebovaly malování, kuchyně výměnu a podlaha vrzala tak, že by probudila i souseda.
Ale bylo to místo, kde ji nikdo nelhal do očí.
Hana si vzala týden dovolené, aby byt dala do pořádku. Drhla, myla, stěhovala krabice, spravovala police. Občas se zastavila uprostřed práce a propadla se do vzpomínek.
„Deset let,“ říkala si. „A všechno se zlomilo za minutu.“
— Maminko, já už utřela parapet, — ozvalo se z chodby. — Dáš mi ještě jeden hadřík?
Do kuchyně vešla Terezka. Vlasy měla rozcuchané, na nose šmouhu od prachu a v očích vážnost, která k sedmiletému dítěti nepatřila.
Hana se na ni podívala a najednou ji bodlo u srdce.
Jak mohla říct, že z jejího manželství nevzešlo nic dobrého?
Tady přece stála ona. Terezka. Nejlepší, nejchytřejší, nejstatečnější část celého toho života.
Hana si klekla a natáhla ruce.
— Víš, jak moc tě miluju?
Terezka přikývla a přitiskla se k ní.
— Promiň, že jsme tě s tátou zklamali, — zašeptala Hana. — Jednou ti všechno vysvětlím.
Terezka se odtáhla a podívala se na ni vážně.
— Nemusíš. Já vím, že tě táta zranil. U nás ve třídě má Anička rodiče taky rozvedené. Její táta odešel k jiné paní. Ona říkala, že maminka hodně plakala. Já nechci, abys plakala sama. Budu hodná, slibuju.
Hana se rozplakala.
— Ty nemáš být hodná kvůli mně. Ty máš být dítě.
— Ale my jsme holky, — řekla Terezka prostě. — Musíme držet spolu.
Hana se skrz slzy zasmála a objala ji ještě pevněji.
Za chvíli Terezka seběhla do obchodu pro tvarohové koláčky. Hana stála u okna a dívala se, jak její dcera mizí za rohem.
Telefon zavibroval.
Zpráva od Petra:
„Jak se máte?“
Hana dlouho hleděla na displej. Pak odpověděla:
„Zvládáme to.“
A poprvé tomu opravdu věřila.
