V Českých Budějovicích, na sídlišti Máj, ubývalo prosincové odpoledne rychle. Bylo 3. prosince 1975, dva dny do Mikuláše, po ulicích chodily první děti v čertovských maskách a z oken se linula vůně perníku. Devítiletý Dušan Ševčík se vracel ze školy sám — matka měla odpolední směnu v nemocnici a bratr zůstal na kroužek.
U trafiky ho oslovil muž s aktovkou. Představil se jako pan Kohout, prý sbírá podpisy pro farní charitu, ptal se, jestli Dušan nechce pomoct rozdat letáky, dostane za to čokoládu. Znělo to neškodně. Nebylo.
Za deset minut seděl Dušan v autě. Muž zastavil u telefonní budky na Pražské třídě, vystoupil, vrátil se a řekl mu něco, co chlapci vzalo půdu pod nohama: že mluvil s jeho maminkou a ta si ho už nepřeje zpátky, že má nový domov. Dušanovi bylo devět. Neměl důvod nevěřit dospělému.
Kohout — ve skutečnosti se jmenoval Rudolf Bareš — ho odvezl přes tři kraje, do polorozpadlé chalupy u Jindřichova Hradce. V kuchyni tekla jen studená voda, záchod byl na dvorku, okna byla zatlučená prkny místo skel. Dal mu nové jméno: Petr. Přihlásil ho do místní školy s padělaným rodným listem, naučil ho odpovídat na otázky sousedů jedinou větou — že je jeho synovec, rodiče zemřeli při nehodě.
Doma v Budějovicích mezitím matka Jana rozvěšovala fotky na sloupy veřejného osvětlení, chodila na policii každý týden, i když jí tam už začínali říkat, ať to nechá být. Nenechala.
Chalupa páchla petrolejem z kamen a mokrým dřevem. Bareš pracoval jako údržbář v místním kempu na noční směny — chodil na ně v úterý, ve čtvrtek a přes víkend, vždycky od desíti večer do šesti ráno — a čas od času přiváděl domů další děti, vždycky na pár dní, vždycky s nějakou výmluvou. Dušan, teď už třináctiletý, si všiml jedné věci, kterou by chlapec zvenčí nepostřehl: Bareš vždycky nejdřív dětem nalil malinovku do plechového hrnku a na dno předtím rozdrtil dvě bílé tabletky. Dušan tu sklenici jednou schválně rozbil o dřez, jindy dítěti našeptal, ať předstírá, že je nemocné a nechce nic pít. Sám nejedl nic, co Bareš přinesl z kempu v igelitce — jen chleba, který si krájel sám. Nikdo z dospělých netušil, že se třináctiletý kluk potichu snaží sabotovat vlastního věznitele.
V únoru 1980 přivezl Bareš domů pětiletého Toníka Malého, uneseného od dětského hřiště v Táboře. Kluk křičel dvě noci v kuse, volal mámu, odmítal jíst i ten chleba, který mu Dušan nabízel na talířku. Dušan seděl na schodech a poslouchal ten pláč skrz tenkou stěnu — a viděl sám sebe, toho devítiletého kluka od trafiky, kterému kdysi řekli, že ho doma nikdo nechce.
Rozhodl se ten samý týden. Čekal na příležitost přes tři neděle, počítal, kdy Bareš jezdí na noční směnu do kempu — v tu dobu bývala chalupa prázdná až do rána.
V noci z 28. na 29. února 1980 — v přestupném roce, poslední únorová noc — Bareš odjel do kempu. Dušan probudil Toníka, oblékl mu bundu naruby, protože jinou nenašel, vzal ho za ruku a vyšel do tmy. Šli polní cestou k silnici na Jindřichův Hradec, mráz, žádné rukavice. Zastavilo jim nákladní auto s dřevem, řidič je dovezl až k nádraží.
Kolem jedné hodiny v noci vešli oba do budovy Veřejné bezpečnosti v Jindřichově Hradci. Službu konající strážmistr zvedl hlavu od papírování a uviděl třináctiletého kluka, který za ruku drží vyplašeného pětiletého chlapce v obrácené bundě.
Zeptal se ho na jméno.
"Jmenuju se Petr Bareš," odpověděl Dušan. "Ale vím, že se doopravdy jmenuju Dušan Ševčík. A tohle je Toník, hledají ho v Táboře."
Během hodiny bylo jasné, že na stanici nestojí jedno ztracené dítě, ale dva unesení chlapci najednou. Toník byl do rána doma u rodičů v Táboře. Bareš byl zatčen týž den ráno v kempu, ještě s montérkami na sobě.
Dušan se vrátil do Budějovic po čtyřech letech. Matka ho nepoznala hned — vyrostl o hlavu, mluvil jiným dialektem, který pochytil u Jindřichova Hradce. Ten první večer doma seděla u jeho postele do tří do rána, i když už dávno usnul, protože se bála, že když odejde, zase ho ráno nenajde.
V devatenácti se Dušan oženil, měl dceru, pracoval jako automechanik v servisu na Novohradské. Chodil na besedy pro rodiče na základních školách a vyprávěl jim, co si má dítě zapamatovat, kdyby ho oslovil cizí muž s aktovkou.
O deset let později, v září, zahynul při nehodě na motorce nedaleko Hluboké nad Vltavou. Bylo mu devětadvacet.
Toník Malý dnes pracuje jako strážník městské policie v Táboře. Když má noční službu a na chodbě je klid, občas si vzpomene na kluka, který mu tehdy v tmě natáhl ruku a řekl jen: "Pojď, jdeme domů."
