Zuzana Krejčová vyzvedávala fenku Bertu z hotelu pro psy na okraji Pardubic každý čtvrtek v půl šesté, hned po směně v lékárně na Sukově třídě. Ten den ale majitelka zařízení, paní Novotná, jen mlčky otevřela dveře a kývla na monitor s kamerami.
"Musíte se na tohle podívat," řekla a přetočila záznam.
Na obrazovce pobíhala Berta, drobná border terierka, celý den za obrovským bernardýnem jménem Max. Sledovala ho k misce, čekala před jeho kotcem, a když si lehl na sluncem prohřátou dlažbu na dvoře, přitiskla se k jeho boku a nehnula se odtud tři hodiny. V jednu chvíli zvedla čenich a opřela se o něj tak důvěřivě, že to Zuzaně sevřelo něco v hrudi — přesně tak se prý sama tulila k manželovi Radkovi, než před dvěma lety odešel.
"Je do něj úplně zbláznělá," smála se paní Novotná. "Poprvé za deset let vidím psa takhle zamilovaného."
Zuzana se tomu smála celou cestu domů, poslala video sestře do Brna a dala ho na Facebook do skupiny majitelů border terierů. Do rána měl příspěvek přes sto komentářů. A pak jí zazvonil telefon — číslo, které neměla uložené.
"Dobrý den, jsem Tomáš Bureš, Maxův majitel," ozvalo se v telefonu. "Viděl jsem to video, co jste dala na Facebook. Chtěl jsem se zeptat — bydlíte v Pardubicích?"
Ukázalo se, že Tomáš bydlí kousek od ní, na Dukle, a Maxe vodí do stejné guardérie, jen ve středy. Navrhl, že by mohli psy svést k sobě naostro, na procházku k rybníku u Kunětické hory, ať vidí, jestli to přátelství vydrží i mimo kotce. Zuzana souhlasila — hlavně pro Bertu, řekla si, i když v duchu tušila, že ne úplně jen pro ni.
Sešli se v sobotu ráno. Max byl vedle Berty jako hora, ale hned jak ji uviděl, začal kňučet a otáčet se v kruhu tak nadšeně, že si Tomáš málem sedl na zadek, jak ho vodítko škublo. Psi si to spolu užili — běhali podél vody, Berta skákala Maxovi po hřbetě, on ji nesl na hřbetě jako trofej. Lidé, co venku byli, se zastavovali a fotili.
Z jedné procházky se stalo pravidelné sobotní rituál. Tomáš pracoval jako projektant v inženýrské firmě na Palackého náměstí, byl rozvedený tři roky, měl dceru Emu, které bylo devět a která si Bertu zbožňovala od první minuty. Zuzana o samotě přiznávala jen sestře, že se necítí jen jako "doprovod psí lásky" — že se jí ta sobotní setkání stala tou nejlepší částí týdne.
Jenže v listopadu přišel zvrat. Tomáš zavolal a hlasem, který zněl úplně jinak než obvykle, oznámil, že se s Maxem stěhuje do Liberce — firma ho posílá na dva roky vést pobočku, a odmítnout prý nemohl, jinak by přišel o místo. Odjezd byl na 1. prosince.
Zuzana to vzala klidně po telefonu, ale večer se rozbrečela nad hrncem s guláší tak, že přišla o polovinu jídla, které jí přeteklo přes okraj. Ne kvůli Tomášovi, řekla si — kvůli Bertě, která by ztratila kamaráda. Sama sobě ale nevěřila ani slovo.
Poslední sobotu před stěhováním se sešli u rybníka podle zvyku. Bylo mrazivo, dýchalo se jim do šálů, Ema běhala s oběma psy a smála se, jak jí psi cákali blátem na kalhoty. Tomáš stál mlčky u Zuzany, ruce v kapsách kabátu, a najednou řekl:
"Vzal jsem to místo, protože jsem myslel, že potřebuju začít jinde. Teď nevím, jestli jsem se nespletl."
Zuzana neodpověděla hned. Sledovala, jak Berta znovu leze na Maxův hřbet a přitiskne se k němu, přesně jako na tom videu z hotelu.
"Liberec není za mořem," řekla nakonec. "Je to dvě hodiny autem. Zvládneme to."
Tomáš se zasmál, poprvé ten den doopravdy. Ale ještě než nasedl do auta, dodal: "Nechci, abys jezdila každý víkend jen kvůli mně. Kdyby tě to začalo štvát, řekni to rovnou."
Odstěhovali se první prosincový týden. Zuzana vyrážela z Pardubic v pátek po směně, s Bertou na zadním sedadle, a vracela se v neděli pozdě večer, unavená natolik, že si v pondělí ráno v lékárně dvakrát spletla krabičku s lékem. O čtvrtém víkendu, na dálnici před Turnovem, uvízli v koloně kvůli nehodě kamionu a dorazili do Liberce po jedenácté v noci. Ema už spala v obýváku na gauči, Max ležel u dveří a čekal. Tomáš na Zuzanu čekal v kuchyni s vystydlou večeří.
"Takhle to dál nejde," řekla Zuzana, ještě v kabátě, a posadila se ke stolu. "Nejsem si jistá, jestli za to ty cesty stojí. Přijedu úplně vyždímaná, ve čtvrtek jsem si v práci spletla dávkování a celý den z toho mám sevřený žaludek."
"Tak přestaň jezdit," řekl Tomáš tiše. "Vážně. Radši ať to skončí teď, než abychom se oba akorát vyčerpali a pak se z toho vinili."
Zuzana se na něj podívala přes stůl a poprvé za ty měsíce nevěděla, co odpovědět. Berta jí položila hlavu na koleno a ona ji hladila dlouho, mlčky, než řekla: "Nechci přestat jezdit. Chci přestat jezdit takhle."
O víkendu se nerozhodlo nic. Odjela v neděli ráno dřív než obvykle, bez obvyklého objetí u auta, a celou cestu domů přemýšlela, jestli si právě něco nepokazila navždycky.
Týden nato jí Tomáš poslal fotku — Max a Berta spí propletení na jedné psí dece v jeho novém bytě — a pod ní napsal: "Chybíš tu i beze mě. Myslím, že bysme se měli rozhodnout napořád, ne po kouskách. Oba páry, jeden dům, jedno město. Vážně mi řekni, jestli do toho chceš jít."
Zuzana seděla s telefonem v ruce skoro hodinu, než napsala jedinou větu: "Musím to promyslet, ale nechci tě ztratit."
Fotku pak ukázala sestře, potom mamince, a nakonec ji vytiskla a nechala si ji v peněžence, mezi kartičkou pojišťovny a fotkou Berty jako štěněte. Přemýšlela tři týdny — o bytě, který by musela pronajmout, o práci, kterou si v Pardubicích budovala šest let, o tom, jestli neriskuje víc, než unese. Nakonec zavolala vedoucí lékárny a zeptala se, jestli v síti náhodou nehledají někoho pro pobočku v Liberci. Hledali — otevírali novou provozovnu na Sokolovském náměstí. Podala žádost o přeložení ten samý den, ještě než si to stihla rozmyslet.
Byt v Pardubicích nezrušila — pronajala ho kolegyni ze staré práce, na dva roky, s výpovědní lhůtou tři měsíce, kdyby se něco pokazilo. Vzali ji od června.
O rok později stála Zuzana v kuchyni bytu na Rochlici, dívala se z okna na Ještěd zahalený mlhou a poslouchala, jak Ema v obýváku učí Bertu "sedni" za kousek sýra, zatímco Max spal v koutě jako obrácený medvěd. Na lednici visela ta stejná fotka z Valentýna, teď v rámečku, a vedle ní nový kalendář se zakroužkovaným datem svatby na červenec.
