Je mi devětapadesát a v Blatné, kde bydlím posledních třicet let, uklízím od loňského září. Ne z rozmaru. Naše papírna na okraji města loni v listopadu zavřela linku, kde jsem třicet dva let stála u balicího stroje, a jiná práce v okruhu dvaceti kilometrů prostě není — pokud teda nepočítám sezónní sběr chmele, na který už nemám kolena.
Vzali mě do úklidové firmy, co má smlouvu na tři obchodní centra v Písku. Šest dní v týdnu, sedm ráno až tři odpoledne, sedm tisíc korun čistého. Vedoucí směny, paní Součková, mi při nástupu řekla: „Budete-li šikovná, třeba na Vánoce přidáme prémii." Tu větu jsem si zapamatovala slovo od slova, protože zněla, jako bych se měla za tu almužnu ještě klanět.
Manžel Petr na to řekl, že za sedm tisíc má radši sedět doma a hlídat vnoučata. Petr dostává důchod po tátovi, malou rentu z bývalého JZD, a nikdy nemusel v šatně přede všemi vysvětlovat, proč jde s kbelíkem do dámských toalet v době oběda, kdy je tam nejvíc lidí. Já jsem tam byla. A vím, že sedm tisíc je pořád sedm tisíc — na elektřinu, na léky na tlak, na to, abych nemusela každý měsíc žádat dceru o půjčku.
Ten problém ale nebyl v té práci samotné. Problém začal, když zjistili, že jsem si přivydělávala navíc — a že to, co dělám večer po směně, mi vynáší víc než celý ten úklid.
Táta měl v Blatné malou autodílnu, kousek od náměstí, kde léta spravoval sedláky a bourané favority místním. Po jeho smrti před jedenácti lety jsem dílnu nechala běžet — pronajala jsem ji Karlovi, tátovu bývalému učni, za symbolických pět set korun měsíčně, protože jsme si mysleli, že to je od rodiny fér. Papíry byly pořád na mě, na dceru po tátovi. Karel si tam ale za ty roky vybudoval slušnou klientelu, kupoval si nový kompresor, rozšířil dílnu o druhou jámu — a nikdy se se mnou nebavil o tom, že by chtěl podíl nebo že by mi chtěl nájem zvednout. Až loni v lednu, po tátově výročí, přišel s papírem od notáře: že prý dílnu odkoupí, protože „stejně ji nepotřebuju" a že mi nabízí sto dvacet tisíc, což je podle něj „víc než fér cena".
Sto dvacet tisíc za pozemek a dílnu v centru Blatné, kde metr čtvereční jde dnes klidně přes deset tisíc? Řekla jsem mu, že si to musím rozmyslet. On na to, že spěchá, že má kupce na stroje, kdybych nechtěla prodat jemu.
Ten večer jsem seděla v kuchyni s otevřeným notebookem — dcera mi ho koupila k šedesátinám, teda ještě to bude za rok, ale já ho používám od loňska — a hledala jsem si cenu pozemků v katastru. Za oknem štěkal sousedovic pes, ten stejný, co štěká každý večer v sedm, když jde paní Vránová venčit. Na televizi běžela nějaká rekonstrukční soutěž, ztlumená, jen jako světlo v pozadí. Nedopila jsem čaj, co jsem si uvařila hodinu předtím — stál vedle klávesnice a vychladl úplně.
Zjistila jsem, že Karel od loňska podniká na dílnu úvěr u banky, na základě ústní dohody se mnou o budoucím odkupu — dohody, o které jsem nikdy nic nepodepsala a o které jsem se dozvěděla teprve teď, z výpisu z katastru, kde bylo věcné břemeno. On si prostě myslel, že dílna bude jeho, protože tam patnáct let stál za hoblovkou, a že podpis papíru je jen formalita.
V sobotu ráno, po ranní směně v centru, jsem šla rovnou do dílny. Karel byl pod starou octavií, nohy mu trčely zpod auta. Zaklepala jsem na kapotu, aby vylezl.
„Tak co, rozmyslela sis to?" zeptal se a utíral si ruce hadrem od oleje.
„Rozmyslela," řekla jsem. „Neprodám."
Odmlčel se. „Ty víš, že jsem sem investoval přes tři sta tisíc. Kompresor, druhá jáma, nová vrata."
„Vím. A víš, že jsi to investoval do mýho pozemku, aniž ses mě zeptal na nic víc než na nájem pět stovek?"
„Byla to domluva mezi náma. Rodina."
„Rodina je Petr a dcera. Ty jsi nájemník, Karle. Fajn nájemník, dobrej řemeslník, ale nájemník."
Vytáhla jsem z tašky složku — nájemní smlouvu z roku 2015, výpis z katastru s věcným břemenem, které jsem dala prověřit u notářky v Písku ještě ten týden, a odhad ceny nemovitosti od realitky na náměstí: milion sto tisíc korun, ne sto dvacet.
Řekla jsem mu, že mu dávám tři měsíce na to, aby si našel jiné prostory, a že mu odkoupím kompresor a část vybavení za zůstatkovou cenu, protože to fér je. Ale dílnu prodám — realitce, ne jemu, a za skutečnou cenu.
Zbledl. Řekl, že to se mnou soud vyřídí přes věcné břemeno, že to jen tak nenechá.
„Klidně," řekla jsem. „Notářka mi to břemeno zrušila už ve čtvrtek, protože nikdy nebylo řádně zapsané — byl to jen návrh, co jsi podal sám, bez mýho podpisu. Zavolej si právníka, ať ti to vysvětlí."
Ten pátek jsem podepsala smlouvu s realitní kanceláří. Milion sto tisíc korun mi kryje dva roky bez toho ranního úklidu — a taky splátku dceřinu hypotéku, kterou jsme si domluvily napůl. Karel si mezitím pronajal halu za Strakonicema, o dost dráž, a ozval se mi jednou přes SMS, že prý jsem mu „zničila život kvůli barabizně, co táta stejně nechtěl prodat".
Petr od té doby už neříká, že mám sedět doma. Sedí sám u televize a čeká, až přijdu z odpolední, protože jsem si tu úklidovou práci nechala — ne kvůli sedmi tisícům, ale kvůli tomu, že to je moje volba, ne jeho.
