Aleně bylo šestačtyřicet. Její dcera Klára žila v Brně, pracovala v grafickém studiu a domů jezdila především o svátcích. Po rozvodu si Alena zařídila byt přesně podle sebe. V obývacím pokoji měla knihovnu přes celou stěnu, na balkoně pěstovala bylinky a v neděli dopoledne nikoho neposlouchala. Někdy vařila polévku, jindy jedla chleba se sýrem a celý den četla.
Radek byl o čtyři roky starší. Jeho bývalá žena odešla s mužem, kterého znala z mládí, a přestěhovala se do Rakouska. Dvě dcery zůstaly s otcem. Starší už měla vlastní rodinu, sedmnáctiletá Tereza však stále žila doma.
— A požádal tě už o ruku? — vyzvídala Dana.
Alena sklopila oči k hrnku.
— Před čtyřmi měsíci. Řekla jsem, že potřebuji čas.
— Čtyři měsíce nejsou čas. To už je celé roční období. Čeho se bojíš?
— Možná toho, že přestanu být jeho partnerkou a stanu se člověkem, který kontroluje, jestli mají čisté ručníky.
Dana se pousmála, ale Alena se nesmála.
Radkův byt znala. Nebyl špinavý, ale působil jako místo, kde se vše odkládá na později. Hrnek zůstával celé odpoledne na stole, prádlo leželo v koši, dokud nepřišla Radkova matka, a lednice byla plná krabiček, které přinesla.
Paní Miladě bylo pětasedmdesát. Dvakrát týdně přijížděla tramvají přes celé město, uvařila, vyměnila ložní prádlo a připomněla Tereze, aby si uklidila školní věci.
Jednou Alena přišla dřív. Stála v předsíni a zouvala si boty, když z kuchyně zaslechla Miladin hlas.
— Radku, já už nemám sílu tahat sem těžké tašky. Rozhodni se s Alenou. Až tu bude bydlet, předám jí klíče a konečně si odpočinu.
— Mami, nemluv tak nahlas.
— A proč? Vždyť je to přirozené. Ženská ruka tomu bytu chybí.
Alena zůstala tiše stát. Nejvíc ji nezranila věta o ženské ruce. Zabolelo ji, že Radek neřekl: „Alena sem nepřijde, aby vás všechny obsluhovala.“
Místo toho jen zavřel dveře do kuchyně.
— Řekla jsi mu, že jsi to slyšela? — zeptala se Dana.
— Ne.
— Proč?
— Protože se bojím, že by odpověděl: „Maminka to tak nemyslela.“ A potom bych vypadala jako žena, která dělá problém z jedné věty.
Dana chvíli mlčela.
— A co Tereza?
— Je slušná. Ale slušnost při návštěvě je něco jiného než každodenní život. Teď se vidíme dvakrát do měsíce. Zeptám se jí na školu, ona se mě zeptá na práci. Co se stane, až jí řeknu, aby po sobě uklidila koupelnu? Budu otcova partnerka, nebo cizí žena, která jí poroučí?
Alena se také bála, že zmizí jejich společné výlety. Radek s ní rád jezdil na hrady, do lázní i na krátké pobyty v horách. Ve společné domácnosti by se však mohl stát mužem, který po příchodu odloží bundu na židli a čeká, až někdo přinese večeři.
Ten obraz už jednou znala. Před lety tak žila se svým bývalým mužem.
Radek na ni netlačil. Dál ji vyzvedával v pátek po práci, chodili spolu na výstavy a v sobotu snídali v její kuchyni. Jenže něco mezi nimi zůstalo nevyřčené. Nabídka k sňatku ležela mezi nimi jako dopis, který nikdo nechce otevřít.
Po několika měsících začali být oba opatrnější. Alena odmítla jeden společný pobyt, Radek přestal mluvit o budoucnosti. Nerozešli se během hádky. Jednoho večera si prostě sedli na lavičku v parku.
— Myslím, že mě máš ráda, — řekl Radek. — Ale nechceš život, který ti nabízím.
Alena se zadívala na lampy odrážející se ve vodě.
— A ty nechceš jiný život, než jaký už máš.
Radek pomalu přikývl.
O rok později se Klára stěhovala do Plzně a Alena jí přijela pomoci. V domě nefungoval výtah, a tak se v úzkém schodišti několikrát minula s mužem, který nosil krabice z vedlejšího bytu. Jmenoval se Pavel, byl bývalý strojní technik a po smrti manželky žil několik let sám.
Když viděl, jak se Alena snaží vytáhnout těžký kufr do třetího patra, beze slova jej vzal.
— Jen mi neříkejte, že to zvládnete sama, — řekl. — Věřím vám. Ale ve dvou je to rychlejší.
Právě ta věta ji překvapila. Nebyl v ní příkaz ani očekávání. Jen nabídka.
Začali si psát. Pavel za ní jezdil do Olomouce, ona za ním do Plzně. Když později začali mluvit o společném bydlení, vytáhl sešit a řekl:
— Sepíšeme si, co kdo nesnáší dělat. Já klidně vařím, ale žehlení je moje osobní tragédie.
Alena se rozesmála. Poprvé neměla pocit, že vstupuje do cizího života jako náhradní služba.
Vzali se na malé zahradě u penzionu. Klára jí připnula do vlasů drobnou bílou květinu a Pavel jí před hosty podal svazek dvou klíčů.
— Jeden je od mého bytu. Druhý od našeho nového domova. Ten první si necháme jen jako připomínku, že jsme se kvůli sobě nemuseli ztratit.
Radek se mezitím oženil s ženou, která chtěla velkou rodinnou domácnost, ráda vařila pro všechny a sama navrhla, aby u nich měla Milada vlastní pokoj. Také našel život, který mu vyhovoval.
Alena nakonec pochopila, že odmítnout nesprávné místo neznamená odmítnout lásku. Někdy člověk potkává někoho každý den ve výtahu a přesto s ním nemá dojít až domů. A jindy ujede stovky kilometrů, aby našel člověka, vedle kterého nemusí přestat být sám sebou.
Co byste na Alenině místě udělali vy?