Jenže pak přišla zvláštní věc. Katka přestala chodit k nám domů. Dřív skoro každý víkend, kafe, povídání, děti si hrály. Najednou ticho.
„Proč Katka nepřijde?“ zeptal jsem se Olgy.
Pokrčila rameny.
„Nevím. Možná má něco doma.“
Neřešil jsem to.
A pak přišel den, který všechno změnil.
Zpráva od Katky. Přesně ta kamarádka, se kterou měla Olga být na dovolené. Nikdy mi předtím nepsala.
Otevřel jsem chat.
„Ivo, promiň, ale musíš to vědět. Tohle není v pořádku. Takhle tvoje žena ‚odpočívala‘. Snažila jsem se tomu zabránit, ale neposlouchala mě. Nechci v tom žít.“
A pod tím fotky.
První — Olga na pláži s cizím mužem, smějí se, on ji drží kolem pasu.
Druhá — bar, on ji líbá na krk.
Třetí — tanec, tělo na tělo.
Další a další.
Listoval jsem dál. Každá fotka byla horší. Hotel, chodba, ruce, pohledy, polibky. Na jedné se drželi za ruce před hotelem.
V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Seděl jsem v kuchyni a nemohl odtrhnout oči od telefonu.
Tohle nebyla chyba. Tohle byl příběh.
Večer jsem šel za ní do ložnice. Seděla u televize.
„Oli, kdo je ten muž na fotkách?“
Ztuhla.
„Jaké fotky? O čem mluvíš?“
Podal jsem jí telefon.
Zbledla okamžitě. Ruce se jí rozklepaly.
„To… to ti poslala Katka?“
„Ano. Kdo to je?“
Rozplakala se.
„Ivo, to není, jak to vypadá… my jsme se jen bavili, pili jsme, já jsem se nechala unést…“
„Na všech těch fotkách? Dny po sobě?“
Zmlkla.
Pak už jen šeptala, že to byla chyba. Že byla slabá. Že neví, co se s ní stalo.
Já už neposlouchal.
Tu noc jsem nespal. Jen jsem ležel a přemýšlel, jak je možné, že člověk, se kterým žiju osmnáct let, se mi během týdne úplně rozpadl před očima.
Ráno jsem šel za právníkem. Klidně, bez emocí. Vysvětlil mi, co a jak.
Vrátil jsem se domů a řekl jí to.
„Rozvádíme se.“
Začala plakat ještě víc.
„Ivo, prosím tě, děti… to přece nemůžeme zničit kvůli jedné chybě…“
„To nebyla jedna chyba. To bylo rozhodnutí.“
Snažila se mě zastavit, vysvětlovat, prosit. Ale ve mně už nebylo nic, co by to mohlo vrátit zpátky.
Rozvod proběhl rychle. Děti zůstaly se mnou. Zpočátku to bylo těžké, ale fungujeme. Museli jsme.
Olga se odstěhovala k rodičům. Občas píše, volá. Říká, že to byla chyba, že by to chtěla vrátit.
Já už neodpovídám.
Před pár týdny jsem potkal Katku. Byla nervózní.
„Já jsem dlouho přemýšlela, jestli ti to říct… ale nemohla jsem to nechat být.“
„Udělala jsi správnou věc,“ řekl jsem jí jen.
Dnes žiju s dětmi. Práce, škola, domácnost, obyčejné dny. Není to snadné. Ale je to čisté.
A někdy si člověk uvědomí jednu věc až moc pozdě — že klid v životě není o tom, kolik let spolu vydržíte, ale o tom, jestli si můžete věřit.