Vzala mobil, sedla si ke stolu a nasadila sluchátka.
Posunula nahrávku doprostřed.
Nejprve slyšela ticho.
Pak vrznutí dveří.
A následně Martinův hlas.
„Pojď rychle dovnitř.“
Chvíli nato se ozval Klářin nervózní smích.
„Už mě nebaví se schovávat,“ zašeptala. „Tvoje máma se na mě dívá, jako by všechno věděla.“
„Na ni se vykašli,“ odpověděl Martin chladně. „Ve čtvrtek je všechno vyřízené.“
Janě ztuhla ruka.
„Podepsala plnou moc, aniž by si něco ověřovala. Myslí si, že jde o administrativu kolem auta.“
„A pak?“ zeptala se Klára.
„Pak bude byt můj.“
Následovalo krátké ticho.
„Vyměním zámky. Její věci skončí na chodbě. Než se vrátí z lékárny, nebude mít kam jít.“
Janě se rozbušilo srdce.
Byt zaplatila z peněz získaných po prodeji domu svých rodičů.
Každá koruna pocházela z její rodiny.
A její vlastní sestra právě pomáhala jejímu manželovi připravit plán, jak ji připravit o střechu nad hlavou.
Pak uslyšela další větu.
„A co Matyáš?“ zeptala se Klára.
„Půjde s ní,“ odsekl Martin.
„Já cizí dítě vychovávat nehodlám.“
Jana cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.
Ale ještě horší mělo přijít.
„Až se narodí naše dítě, potřebujeme prostor.“
Telefon jí málem vypadl z ruky.
Naše dítě.
Klára čekala dítě s jejím manželem.
Jana se nadechla, aby nahrávku zastavila.
Vtom se ozvalo cvaknutí vypínače.
A následně hlas Marie.
Pevný.
Ostrý.
Nečekaný.
„Odstupte od postýlky mého vnuka.“
Na nahrávce nastalo hrobové ticho.
„Mami, co tady děláš?“ vykoktal Martin.
„Poslouchám vás už několik minut.“
Její hlas zněl ledově.
„Přivedl sis milenku do bytu své ženy. Ženy, která tě držela nad vodou, když se ti nedařilo. A teď ji chceš vyhodit?“
„Drž se stranou,“ zavrčel Martin.
„Nepleť se do toho.“
Marie se zasmála.
„To už je pozdě.“
Po krátké pauze pokračovala:
„Dokument, který hledáš ve své pracovně, už tam není.“
„Cože?“
„Vzala jsem ho.“
Tentokrát bylo ticho ještě delší.
„A zítra ráno pojedu s Janou za odborníkem. Všechno jí vysvětlím.“
Martin začal nadávat.
Marie ho však přerušila.
„A pokud se pokusíš ublížit jí nebo Matyášovi, velmi rychle se dozví několik lidí věci, které bys raději nechal skryté.“
Nahrávka skončila.
Jana seděla nehybně.
Po celou dobu považovala tchyni za svého největšího nepřítele.
Za ženu, která jí nevěří.
Která ji kontroluje.
Která hledá chyby.
A přitom právě ona celé měsíce sbírala důkazy proti vlastnímu synovi.
Ne kvůli pomstě.
Kvůli ochraně Jany.
O několik minut později Jana otevřela dveře pokoje své tchyně.
Marie seděla oblečená v kabátu.
Vedle ní stál připravený kufr.
„Poslechla sis to?“ zeptala se.
Jana přikývla.
„Proč jste mi to neřekla dřív?“
Marie si povzdechla.
„Protože bys mi nevěřila.“
Pak vstala.
„Vzbuď Matyáše. Můj bratr čeká dole v autě.“
Za patnáct minut stály obě ženy na chodbě.
Matyáš spal Janě na rameni.
Vtom se otevřely dveře obýváku.
Klára si rozespale promnula oči.
„Kam jdete?“
Jana se zastavila.
Přistoupila k sestře.
A bez jediného slova jí dala facku.
Ozvěna se rozlehne chodbou.
Klára vykřikla.
V tu chvíli vyběhl z ložnice Martin.
„Co se tady děje?!“
Jana mu hodila telefon k nohám.
„Poslechni si to.“
Martin zbledl.
Pochopil okamžitě.
„Máš jeden den,“ řekla Jana klidně.
„Pak chci, aby ses z mého bytu navždy ztratil.“
Marie udělala krok vpřed a postavila se vedle snachy.
Poprvé za všechny ty roky stály na stejné straně.
O půl hodiny později projíždělo auto nočními ulicemi Brna.
Matyáš spal v babiččině náručí.
Jana se dívala z okna na světla města.
A uvědomila si něco, co si bude pamatovat celý život.
Někdy vás nezradí nepřátelé.
Někdy vás zradí lidé, které milujete nejvíc.
A někdy se vaším největším spojencem stane člověk, od kterého jste celý život čekali jen problémy.
Co byste udělali na Janině místě vy?