Poznala jsem ho okamžitě. Košile stejná jako na fotce, jen trochu pomačkaná. V ruce držel malý igelitový sáček, ve kterém něco hranatého leželo.
Na vteřinu mě napadlo, jestli mi nenese dárek.
Ale tu myšlenku jsem hned zahodila. Dospělí lidé na prvním rande dárky nenosí.
Krátce přikývl, přejel mě pohledem — rychlým, hodnotícím — a řekl:
„Tak jdeme?“
Jeho hlas byl jiný, než jak jsem si ho představovala. Ostřejší, chladnější.
Sedli jsme si k oknu.
Přišla mladá servírka s blokem.
Už jsem sahala po jídelním lístku, když Pavel zvedl ruku.
„Já nic nechci.“
Servírka zůstala stát.
Já taky.
„Ani kávu?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne.“
Pak sáhl do tašky.
Vybalil balíček v alobalu.
Rozložil ho pečlivě, skoro rituálně.
A na stole se objevil sendvič — dva plátky bílého chleba a uprostřed plátek obyčejné šunky.
Položil ho přesně doprostřed stolu.
„Tohle je normální jídlo,“ řekl klidně. „Ne tyhle podniky. Tady chodí jen ženy, co chtějí, aby za ně někdo platil.“
Ztuhla jsem.
V hlavě mi v jednu chvíli proběhlo všechno, co jsme si psali. Dva týdny normální komunikace. A teď tohle.
Servírka se tiše stáhla.
„Pavle,“ začala jsem pomalu, „my jsme se přece domluvili, že se sejdeme v kavárně.“
„Ne,“ opravil mě. „Domluvili jsme se na schůzce. Kavárna byl tvůj nápad. Já nic platit nemusím.“
Vzduch v místnosti jako by zhoustl.
„Já jsem přece neřekla, že za mě máš něco platit…“
Mávnul rukou, jako by odeháněl mouchu.
„To říkají všechny.“
A v tu chvíli se něco ve mně přepnulo.
Ta představa, kterou jsem si o něm vytvořila, se rozpadla jako papír ve vodě.
Podívala jsem se na ten jeho sendvič. Okraje chleba byly nerovné, šunka lehce oschlá, alobal pomačkaný od prstů.
Vzala jsem kabelku.
„Dobrou chuť,“ řekla jsem a vstala.
Jeho tvář se změnila během sekundy.
„Kam jdeš? Tak to jako vážně?“
Nevěnovala jsem mu už pohled. Pomalu jsem si oblékala kabát.
„Všichni jste stejný!“ křičel za mnou. „Jen využívat!“
Lidé v kavárně se začali otáčet.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře, ale šla jsem dál.
„Ještě si na mě vzpomeneš!“ ozvalo se za mnou naposledy.
A pak se zavřely dveře.
Venku lehce pršelo.
Stála jsem pod stříškou a bojovala s knoflíky kabátu, ruce se mi třásly víc, než jsem chtěla přiznat.
V hlavě mi hučelo.
Došla jsem k metru, sedla si na lavičku a vytáhla telefon.
Lenka už psala:
„Tak jak?“
„Jak vypadá?“
„Co jste si dali?“
Chvíli jsem jen koukala na displej.
Pak jsem napsala jediné slovo:
„Sendvič.“
Okamžitě odpověď:
„Cože?“
A tak jsem jí to napsala celé.
Minuta ticha.
Pak: „Zůstaň tam. Přijedu. Vezmu víno.“
A já jsem poprvé za celý večer vydechla.
Lenka dorazila za půl hodiny. Promoklá, s taškou plnou „pro jistotu věcí“, jak říká ona.
„Tak povídej,“ sedla si vedle mě.
Když jsem skončila, chvíli jen mlčela.
Pak vyprskla smíchy.
„Sendvič v alobalu?! To si dělá srandu!“
A už jsme se smály obě.
Hlasitě, bez zábran, až se na nás lidé otáčeli.
Lenka vytáhla plastové kelímky a láhev vína.
„Na tebe,“ řekla. „Že jsi odešla.“
A já si v tu chvíli uvědomila, že jsem vlastně udělala to nejdůležitější.
Když jsem přišla domů, kočka mi vyskočila na klín.
Seděla jsem v kuchyni, hladila ji a přemýšlela, jestli vůbec ještě někdy půjdu na rande.
A pak mi přišla zpráva.
Od Pavla.
„Zbytečně jsi to pokazila. Já jsem normální chlap. Ozvi se, vysvětlíme si to.“
Dívala jsem se na displej dlouho.
Pak jsem jen klikla.
Blokovat.
A poprvé za dlouhou dobu jsem měla klid.