Kamil Drda vlastnil od dvaačtyřiceti let víc, než dokázal spočítat. Tři stavební firmy v Brně, hotel na Pardubicku, podíl v logistické společnosti, kterou koupil za necelých sto deset milionů korun. V kanceláři na Vinohradech na něj čekaly desítky lidí, a stačilo, aby přikývl nad smlouvou, a obchod se uzavřel. Doma na Ořechovce to bylo jinak. Tam vládla jeho matka, Vlasta Drdová.
Po smrti otce převzala vilu se zahradou úplně sama. Najímala personál, sestavovala jídelníček na celý týden, rozhodovala, kdo smí přijít na návštěvu, a jednou dokázala přestěhovat celý Kamilův pracovní stůl do jiného pokoje, aniž by mu to řekla. Iritovalo ho to, ale hádat se s ní nechtěl. Vychovala ho sama, po tátově infarktu táhla rodinu i firmu, a on si zvykl její rozhodnutí respektovat, i když jim vůbec nerozuměl.
Mlčel i tehdy, když před rokem propustila skoro celý personál vily najednou. Během týdne se objevili noví kuchaři, zahradník, a hlavně – nové služebné. S nimi přišlo zvláštní pravidlo. Všechny nosily stejné uzavřené uniformy a světle šedé šátky, které zakrývaly téměř celý obličej. Viditelné zůstávaly jen oči.
„Mami, co to má znamenat?" zeptal se Kamil, když je uviděl poprvé u snídaně.
„Tak to má být," odpověděla klidně a nalila si čaj.
„Kdo to chce?"
„Já."
Tím rozhovor skončil. Kamil si myslel, že je to další z matčiných rozmarů, který za pár týdnů sama zapomene. Jenže míjely měsíce a nic se neměnilo. Služebné uklízely pokoje, nosily snídani, prostíraly k večeři – a on jim za celou tu dobu neviděl ani jednu tvář.
Jednou to zkusil s mladou dívkou, která uklízela knihovnu.
„Sundej si ten šátek. Jsme tu sami."
Zavrtěla hlavou. „Promiňte, pane, mám to zakázané."
„Já jsem tady pán domu."
„Vaše matka řekla, že bych kvůli tomu okamžitě letěla."
Nenaléhal. O tři dny později si všiml, že dívka – jmenovala se Petra – v domě zmizela.
„Kde je Petra?"
„Už tu nepracuje," řekla matka a dál skládala prostěradla.
Věděl, proč zmizela. Za pár měsíců se to zopakovalo ještě dvakrát – stačilo, aby se některá ze služebných zapomněla a šátek trochu sklouzl, nebo aby s Kamilem prohodila víc než dvě věty, a druhý den byla pryč. Teď ho to začalo skutečně zajímat. Matka před ním něco schovávala, a schovávala to úmyslně.
Přišel podzim, listí na Ořechovce leželo po celé zahradě a nikdo ho neuklízel, protože zahradník dostal na tři dny volno. Ve čtvrtek večer odjela Vlasta na dobročinnou aukci pořádanou Nadací Terezy Maxové – měla tam sedět u stolu s primátorem a slíbila, že se vrátí až po půlnoci. Kamil zůstal ve vile sám a nechal si přinést večeři do jídelny.
Přišla nová služebná, které ostatní říkaly Hanka. Byla ve vile teprve tři týdny. Postavila před něj talíř s bramborovým knedlíkem a začala nalévat minerálku do sklenice. Ruka se jí trochu klepala – Kamil si toho všiml, protože sklenice cinkla o hrdlo lahve.
„Hanko."
Zastavila se s lahví v ruce. „Ano, pane?"
„Sundej si šátek."
Prsty jí ztuhly na skle. „To nejde."
„Proč ne?"
„Je to pravidlo vaší matky."
„Znám to pravidlo moc dobře. Ptám se, proč ho všechny dodržujete, i když tady matka není."
Sklopila oči k talíři. „Prosím, pane, neptejte se mě na to."
„Vyhrožuje vám?"
„Ne."
„Tak čeho se bojíš?"
Mlčela. Kamil odsunul židli a vstal.
„Měsíce se snažím pochopit, co se děje v mém vlastním domě. Matka vyhodí každou, kdo mi ukáže obličej. Proč?"
Hanka o krok ustoupila, lahev pořád v ruce. „Zeptejte se raději své matky."
Ta slova ho jen víc rozzlobila. Přistoupil k ní, a než stačila ustoupit dál, sáhl po šátku a strhl ho.
Ztuhl. Levá polovina dívčiny tváře byla popálená – stará jizva táhnoucí se od spánku až po bradu, kůže scelená do hladkých, lesklých pruhů, které se leskly ve světle lustru. Oko na té straně bylo lehce svěšené, jako by kůže kolem něj ztratila pružnost. Hanka strnula, ruce jí klesly podél těla, a lahev s minerálkou jí vyklouzla z prstů – dopadla na koberec, naštěstí se nerozbila, jen voda se rozlila do tmavé skvrny.
„Já to hned vysvětlím," vydechla, a hlas se jí zlomil. „Prosím, nevyhazujte mě, potřebuju tu práci, mám doma dceru -"
Kamil na ni hleděl a v hlavě mu nic nedávalo smysl. Ne strach ho zarazil. Něco jiného – v koutku dívčiných úst, v té popálené kůži, bylo něco, co znal. Odkudsi z dětství.
„Kdo ti to udělal?" zeptal se tiše.
Hanka zavrtěla hlavou a sehnula se pro utěrku, aby utřela vodu, jen aby nemusela odpovídat. V tu chvíli se ozval zvuk vozu v příjezdové cestě – o dvě hodiny dřív, než měla matka slíbeno.
Vlasta vešla do jídelny ještě v kabátě a hned viděla všechno: strhnutý šátek na zemi, Hanku klečící u louže vody, syna stojícího s otevřenými ústy.
„Kamile," řekla jen, a hlas jí zněl jinak, než ho kdy slyšel – unaveně, ne rozzlobeně. „Sedni si."
„Ne. Řekni mi, proč to děláš. Proč nutíš tyhle ženy schovávat obličej, jako by se za něco styděly?"
Matka si sundala kabát, přehodila ho přes opěradlo židle a posadila se naproti němu, jako by čekala na tuhle chvíli celý rok. „Před osmi lety jsem najala do domu ženu, jmenovala se Iveta. Přišla o práci v pojišťovně, měla malou dceru, potřebovala peníze. Byla dobrá, tichá, pracovala poctivě." Podívala se na Hanku, která zůstala stát u dveří s utěrkou v ruce, a pak zpátky na syna. „Ty jsi tehdy pil. Vzpomínáš si na ten podzim, kdy jsi po tátově smrti přišel domů opilý skoro každou noc?"
Kamil se zamračil. „To bylo dávno."
„Jedna z těch nocí sis spletl schodiště a vešel jsi do pokoje, kde spala Iveta. Nepamatuješ si to, protože jsi byl namol. Ale ona si to pamatuje. A její dcera taky – stála ve dveřích a viděla to celé."
V místnosti bylo ticho tak husté, že Kamil slyšel tikot hodin na chodbě.
„Nic jí neudělal," řekla najednou Hanka od dveří, hlas se jí chvěl. „Ale vyděsil ji. A pak popadl svícen ze stolku a mávl rukou, a ona se snažila uhnout – a upadla proti krbu. Ta jizva je odtamtud."
Kamil se posadil, jako by mu podlomila kolena samotná slova. „To jsem byl já?"
„Byl jsi to ty," řekla matka bez obviňujícího tónu, jen fakt. „Ráno sis nic nepamatoval. Iveta odešla ten samý den, řekla, že to nikomu neřekne, jen chce odškodné na léčbu dcery. Zaplatila jsem jí čtyři sta tisíc korun a ona zmizela z Prahy. Slíbila jsem si, že se to nikdy nesmí opakovat – a že se to nikdy nesmíš dozvědět, protože bys to neunesl. Tak jsem najímala ženy, které potřebovaly práci navzdory jizvám, popáleninám, věcem, za které se styděly, a chránila jsem je před tvým pohledem. Ne proto, že bych ti nevěřila teď. Proto, že jsem nevěřila sama sobě, že tě dokážu ochránit před tím, čím jsi tehdy byl."
Kamil se otočil k Hance. „A ty jsi -"
„Ivetina dcera," řekla tiše. „Máma zemřela před dvěma lety, na rakovinu slinivky. Přišla jsem sem, protože paní Drdová mi nabídla práci – a protože jsem chtěla vidět dům, kde se to stalo."
Ticho trvalo dlouho. Kamil vstal, došel k baru u okna, ale nenalil si nic – jen stál s rukou na skleněné desce.
„Co teď chceš?" zeptal se nakonec, aniž by se otočil.
„Nic," řekla Hanka. „Práci. Nic víc."
Kamil se otočil k matce. „Kde je ta smlouva o odškodnění?"
„V trezoru. Proč?"
„Chci ji vidět. A chci vědět, kolik dalších žen tu schováváš kvůli tomu, co jsem provedl."
Vlasta na něj chvíli hleděla, jako by zvažovala, jestli mu má věřit, pak vstala a beze slova ho odvedla do pracovny. Otevřela trezor za obrazem, vytáhla tenkou modrou složku a položila mu ji na stůl. Kamil ji otevřel, přečetl si Ivetin podpis, částku, datum – před osmi lety, v listopadu.
Ráno zavolal svému právníkovi. Založil fond na jméno Ivety Novákové, jednorázový vklad milion dvě stě tisíc korun, určený výhradně pro její dceru – na školu, na bydlení, na cokoliv, co bude potřebovat. Hance dal na výběr: může peníze přijmout a odejít, nebo zůstat ve vile, ale bez šátku, bez uniformy, jako zaměstnankyně jako každá jiná.
Zůstala. O týden později přišel Kamil do jídelny na snídani a uviděl ji, jak prostírá stůl s obličejem odkrytým, jizva na denním světle vypadala jinak než ve světle lustru – méně dramaticky, jen jako část tváře, kterou nosila jako kdokoliv jiný nosí pihy nebo vrásky.
„Dobré ráno," řekl.
„Dobré ráno," odpověděla a nalila mu kávu, aniž by se odvrátila.
Vlasta téhož dne propustila zbytek pravidla o šátcích a psaním na nástěnce v kuchyni oznámila personálu, že si mohou obličej zakrývat, jen pokud sami chtějí – kvůli chladu venku, ne kvůli hanbě uvnitř.
