Věra Novotná zvedla hlavu od šálku s čajem. Před ní seděla snacha Simona a olizovala čokoládovou polevu z vidličky. Na stole stála otevřená krabice od dortu z cukrárny za tři sta padesát korun, který Věra zaplatila ze své úplně první penze. Jenže v tomhle paneláku v brněnských Řečkovicích se teď vedl docela jiný rozhovor.
„Věruško,“ protáhla Simona a otřela si pusu papírovým ubrouskem, „vychodila jste si důchod. Čtrnáct tisíc. Nájem platíte šest. Na jídlo vám to vyjde úplně v pohodě. Takže my s Tomášem už vám přispívat nebudeme.“
Věra se podívala na syna. Tomáš seděl s očima zabořenýma do talířku, na kterém se rozpadal zbytek piškotu. Dloubal do něj vidličkou, jako by odtamtud chtěl vydolovat slušné vychování.
„Tome,“ oslovila ho věcně, „taky si myslíš, že mi pomáháte jen tak z dobrého srdce?“
Tomáš bezmocně pokrčil rameny. „Mami, máme hypotéku, Simona začala platit rovnátka, nafta zdražila… A ty jsi pořád doma. Nic neutratíš. Ani šalinkartu nepotřebuješ.“
„Jsem doma,“ přikývla Věra. „S vašima dětma. Čtyřicet hodin v kuse. Plus je vyzvedávám ze školky a z družiny. Plus jim vařím ze svého. A těch pět tisíc, co jste mi dávali, nebyla pomoc. To byla sazba za moji dřinu.“
Simona se rozesmála. Nebyl to smích, byl to štěk. „No tak to snad ne! To jako chcete fakturovat za čas s vlastníma vnoučatama? S Matýskem a Eliškou? To je teda síla!“
„Já jsem vám je neporodila, Simonko. Porodila sis je ty. Pro sebe a pro Tomáše.“ Věra mluvila úplně klidně, jen prsty jí zbělely na oušku hrnku.
Tomáš praštil vidličkou o stůl. „Mami, nezačínej. Platit vlastní matce za hlídání je ubohost. Je to tvoje krev. Hotovo. Žádný peníze už chodit nebudou. Tečka.“
Věra beze slova vstala. Došla ke komodě ve tvaru kvádru, otevřela horní šuplík a vytáhla svazek klíčů. Položila je vedle Tomášova talířku. Kov cinknul o porcelán.
„Co to má bejt?“ Tomáš zamrkal.
„Klíče od vašeho bytu. Když jsem teď jen milující babička, a ne neplacená chůva, tak měním režim. Od zítřka si vodíte Matyáše a Elišku do školky sami. K doktorovi, na kroužky, na prázdniny – všechno sami. Já jdu do penze a začínám odpočívat.“
Simona zrudla. „Já mám práci! Vždyť to nemůžu stíhat!“
„Já taky pracovala. Čtyřicet let v Královopolský strojírně. Denně jsem stála u frézy. A teď budu odpočívat.“ Věra došla ke vchodovým dveřím a otevřela je. V chodbě zavanul chlad. „Dort jste dojedli? Tak tudy.“
Tomáš se zvedl první. Chňapl bundu z věšáku. Zaťal zuby. „Ještě si zavoláš, mami. Až ti bude smutno a budeš chtít slyšet vnoučata.“ Věra neodpověděla. Zavřela za nimi dveře a otočila zámkem.
V pondělí ráno se probudila v půl osmé. V kuchyni panovalo ticho, jaké neznala celé roky. Nikdo nechtěl zapnout pohádky, nikdo nerozlil kakao na čistý ubrus. Uvařila si skutečné presso. Vytáhla si oblíbený šálek po babičce, zdobený drobnými růžemi.
To ticho přetrvalo čtrnáct dní. Bez jediného telefonátu. Věra chodila na procházky do lužáneckého parku, zašla si do knihovny, nechala si vyčistit zimník v čistírně. V pátek večer zrovna vytahovala z trouby jablečný koláč, když se ozval vytrvalý zvonek.
Otevřela dveře. Na rohožce stál Tomáš. Vypadal zmačkaně a provinile. Za ruku držel sedmiletého Matýska v umaštěné bundě.
„Mami, zachraň mě.“ Strčil chlapce do předsíně. „Simona je v nemocnici. Podezření na slepák. Musím za ní, pohonit chirurgy. Elišku si vzala tchyně, ale Matyho nemám kam dát. Jen do zítřka. Prosím.“
Věra si prohlédla vnuka. Díval se do země a žmoulal cíp špinavého rukávu.
„Tak jo. Pojď, Maty, vyzuj se.“ Tomáš vydechl, jako by ze sebe shodil pytel brambor. Než se Věra stihla zeptat na číslo pokoje, práskly za ním dveře a na chodbě zarachotil výtah.
Matyáš si zul boty a nechal je ležet uprostřed chodby.
„Zvedni je a polož k botníku,“ řekla Věra klidně. Kluk zazíral, ale udělal to. „Máš hlad?“
„Ne. Měli jsme mekáč.“ Posadili se v kuchyni. Věra krájela koláč na úhledné dílky.
„A co mamince vlastně je?“ zeptala se jen tak mezi řečí. „Bolelo ji hodně břicho?“
Matyáš si nacpal do pusy pořádný kus a zavrtěl hlavou. „Mamku břicho nebolí. Mamka si doma zkoušela plavky. Ségry Káti. Jely s taťkou do lázní. Mají tam oslavu narozenin.“
Ruka s nožem se zarazila milimetr nad talířem. „Cože? A proč mi táta říkal, že je v nemocnici?“
„Nevím. Asi aby mě sem dal. My totiž jedeme do těch lázní taky, ale já tam prej otravuju.“ Matyáš si otřel nos do rukávu svetru a sáhl po dalším kusu.
Věra položila nůž. Opatrně si otřela prsty do utěrky. Sáhla po mobilu. Otevřela facebookový profil Kateřiny Králové, Simoniny mladší sestry. První příspěvek, sdílený před osmadvaceti minutami, byl plný bublinek a smíchu. Dřevěná terasa. Vířivka. Simona v nových smaragdově zelených plavkách, v ruce sklenku sektu. Tomáš vedle ní, s rozhalenou košilí, ťuká sklenkou o její. Popisek: „Holky prostě slaví! Chlapi zaplatili víkend v Luhačovicích. Děti pod kontrolou, my bez závazků!“ Místo označené: Wellness Hotel Alexandria.
Věra několik vteřin jen nehybně zírala na displej. Pak se podívala na Matyáše, jak si olizuje lepkavé prsty. Uvnitř se jí něco zavřelo na těžkou, chladnou petlici.
„Maty, obuj se. Jedeme za maminkou. Přejeme tetě Kátě.“
Matyáš se zatvářil překvapeně. „Ale já tam nechci. Já jsem unavenej. A maj tam prej blbý džusy.“ Věra už ale natahovala svoje vycházkové boty.
Taxi přišlo na pět set osmdesát korun. V autě to vonělo vanilkovým stromkem a mokrou silnicí. Matyáš na zadním sedadle usnul. Věra se celou cestu dívala z okna na ubíhající holé koruny stromů. Žádná zuřivost. Jen chladná, přesně mířená rozhodnost. Když zastavili před osvětleným vchodem hotelu, probudila vnuka a odvedla ho do recepce.
Slečna v uniformě se na ni usmála. „Dobrý večer. Přejete si?“
„Hledám oslavu paní Kateřiny Králové. Soukromý salonek?“ „Ano, salonek Perla. Chodbou doprava, úplně na konci. Mám vás doprovodit?“
„Děkuji, trefíme sami.“ Věra stiskla Matyášovu dlaň pevněji a táhla ho po měkkém koberci. Zpoza dveří salonku se linula tlumená hudba, cinkání příborů a výbuchy smíchu.
Otevřela dveře dokořán. Místnost zaplavilo teplé světlo lustrů. U dlouhého stolu sedělo asi dvacet lidí. Uprostřed, přímo pod nápisem „Všechno nejlepší, Kátě“, seděla Simona. Na sobě měla večerní šaty s hlubokým výstřihem na zádech. Vlasy natočené, rtěnka bez jediné chybičky. Vedle ní Tomáš, žmoulající sklenku whisky, se právě hlasitě smál nějaké poznámce buclatého muže v obleku.
Věra vykročila do sálu. Podpatky jí cvakly o parkety. Hovor v čele stolu utichl. Nejdřív se otočil Tomáš. Úsměv mu ztuhl na tváři a zvolna se svezl dolů jako rozteklý vosk. Zbledl tak rychle, že by se dalo počítat do tří. Sklenice mu cinkla o talíř.
„Mami…“ vydechl.
Simona sebou trhla. Otočila se. Oči se jí rozšířily jako talířky.
Věra přistoupila až k jejich stolu. Nemluvila nahlas. Mluvila tiše, ale v náhlém tichu ji slyšel úplně každý.
„Tomáši. Zapomněli jste si tady zavazadlo.“ Lehce postrčila Matyáše dopředu. Chlapec klopýtl o nohu židle a rozběhl se k matce. Zabořil jí nos do večerních šatů a otřel o ně špinavou bundu.
„Mami, já mám žízeň!“ zakňoural.
Simona sevřela čelisti tak, až jí vystoupily šlachy na krku. Zašeptala vztekle: „Věro, vy jste se snad zbláznila! Děláte nám ostudu před přáteli! Okamžitě zmizte a vemte si ho zpátky!“
Oslavenkyně Kateřina povstala. „Tome, cos to říkal o dětech? Že je máte zaopatřený? Co to má bejt za cirkus?“
Tomáš vyskočil. Popadl matku za loket. Sevření bolelo. „Cos to provedla? Já tě prosil!“ procedil skrz zuby.
Věra pomalu svezla pohled na jeho ruku. Pak mu pohlédla do očí. Tvář měla bez výrazu, jako by se dívala na kus nábytku.
„Dej tu ruku pryč, Tomáši.“ Stáhl prsty, jako by se spálil.
„Lhali jste mi,“ řekla Věra nahlas a zřetelně, aby se rozhostilo absolutní ticho. „O slepém střevu. O nemocnici. Odložili jste mi dítě jako kufr do úschovny a jeli jste chlastat.“ „Jsme unavení! Máme právo si odpočinout!“ vykřikla Simona a do očí jí vhrkly slzy vzteku.
„Máte. Ale na vlastní náklady. A s dětma. Já jsem v důchodu. Moje pracovní doba skončila před čtrnácti dny. Užijte si zábavu. S Matym.“ Věra se otočila na podpatku.
„Babi!“ zařval Matyáš. Neotočila se.
Šla k východu, ruce volně podél těla. V zádech jí zazněl Tomášův zoufalý křik: „Už mi nejsi matka! Slyšíš? Navždycky!“
Dveře salonku se za ní zaklaply a odstřihly všechen hluk. Na chodbě bylo kupodivu úplné ticho. Jen kdesi hučela ventilace. Věra si upravila límec kabátu a objednala si zpáteční taxi. Tentokrát dražší – za osm set třicet, protože noční tarif. Ale vůbec jí to nevadilo. Uvnitř cítila zvláštní prázdnotu, která se jí dýchala překvapivě lehce.
Druhý den dopoledne se ozvala rána do dveří bytu v Řečkovicích. Pak zuřivé zvonění. Dlouhé. Nepřetržité. Věra zrovna zalévala čaj v šálku s těmi růžemi. Vyčkala, dokud rychlovarná konvice neklapne vypnutím. Otřela linku houbičkou. Teprve pak došla ke dveřím. Otevřít nehodlala.
„Kdo je?“ zavolala hlasitě.
„Otevři!“ Tomášův hlas se tříštil. „Cos to udělala se zámkama?!“
„Vyměnila. Ráno tu byl zámečník. Vzala jsem to ze svojí penze. Patnáct stovek. Co potřebuješ?“
Do dveří zaduněla pěst. „Mami, ty ses fakt zbláznila! Simona se mnou nemluví, Káťa nás vyhodila z oslavy, byl tam můj vedoucí z fabriky! O půl jedný v noci jsme se hádali na parkovišti! Cos to udělala s Matym, vždyť on se počůral strachy!“ „To ho naučili rodiče, kterým překáží, když si chtějí dát šampaňské ve wellnessu.“ Ve dveřích nastalo ticho. Pak Tomáš procedil skrz skřípající zuby: „Vynos mi moje věci. Nářadí z balkonu, zimní bundy, krabice s fotkama. Chci je do večera.“
„Vynesu. V pátek. Všechno srovnám do krabic a dám ke kontejnerům na separovaný odpad. Můžeš si je vyzvednout.“
„Ty seš bezcitná čarodějnice. Chcípneš tady sama a nikdo ti ani vodu nepodá!“
Věra se podívala do kukátka na pokřivený obličej svého syna. Usmála se. Spíš takovým tím tvrdým koutkem, který se naučila za ty roky u frézy, když se jí zlomil nástroj a musela stát přes čas.
„Koupím si barel s vodou. Dovezou mi ho až do bytu. A teď běž, Tomáši. Máma si chce v klidu vypít čaj.“ Odešla ode dveří do kuchyně. Za zády slyšela, jak na chodbě doznívají synovy nadávky a pak ticho. V kuchyni ještě voněl včerejší koláč. Nikde se nepovalovaly špinavé dětské boty, žádné rozbité pastelky, žádný ukřičený mobil. Byt patřil jenom jí. Poprvé po sedmi letech.
Posadila se ke stolu, objala dlaněmi teplý šálek a zavřela oči. Ne že by se jí ulevilo. Spíš jenom zjistila, že celé ty roky držela v ruce předmět, který mohl každou chvíli vybouchnout. A teď ho konečně položila.
