„Václava… popros Václavu, synku,“ zasténal starý Bohumil z pece tak přesvědčivě, že by mu člověk bez váhání zavolal záchranku. „Je to milosrdná žena. Sousedovi v nouzi neodmítne.“
Jeho syn Jaroslav stál u dveří bledý jako stěna.
„Václavu?“ zopakoval. „Tu odnaproti?“
„A koho jiného?“ zeptala jsem se přísně. „Potřebujete někoho spolehlivého, kdo umí vařit, podá léky včas a nenechá pacienta vstát z postele.“
Jaroslav se zamračil.
„Ale ona má vlastní hospodářství.“
„Tak ji slušně požádej,“ odsekla jsem. „Nebo zůstaň doma a přijď o práci.“
Bohumil znovu žalostně zasténal.
Jaroslav si navlékl kabát a vyšel do tmy.
Jakmile se zavřely dveře, starý podvodník seskočil z pece tak svižně, že jsem po něm hodila utěrku.
„Okamžitě si lehni! Jestli tě takhle uvidí, oba nás prokleje.“
„No jo, no jo,“ zasmál se. „Hlavně ať ji přivede.“
Václava přišla za necelou půlhodinu. Byla rozrušená, tváře červené od mrazu, v rukou nesla košík s bylinkami, čisté ručníky a hrnec vývaru.
„Co se stalo, pane Bohumile?“ přiběhla k peci.
Stařec otevřel jedno oko.
„Srdce, děvenko. Už dosluhuje.“
Jaroslav stál vedle ní a vypadal, jako by ho někdo udeřil.
Václava se pustila do práce. Umyla nádobí, vyvětrala, převlékla lůžko a nalila Bohumilovi vývar. Jaroslav ji mlčky sledoval.
Když mu podala talíř, zavrtěl hlavou.
„Nejsem hladový.“
„Jste od rána v lese,“ řekla. „Takové řeči si nechte pro někoho, kdo vám je uvěří.“
Jaroslav se na ni poprvé pořádně podíval.
Nebyla to žádná „šedá myš“, jak o ní mluvil. Měla klidný pohled, pevné ruce a hlas, který neprosí o pozornost, ale přesto ho člověk poslouchá.
V dalších dnech přicházela každé ráno i večer. Bohumil ležel, sténal a vyžadoval péči, zatímco já se občas zastavila, změřila mu tlak a významně přikyvovala.
Jaroslav začal chodit z práce dřív. Nejdřív tvrdil, že kvůli otci. Pak jsem si všimla, že pokaždé, když Václava vejde, narovná záda a rychle si uhladí vlasy.
Jednou ji doprovodil domů. Podruhé jí opravil vrata. Potřetí nasekal dříví, aniž ho o to žádala.
Bohumil byl nadšený.
„Už se chytá,“ šeptal mi.
„Jen aby ses do své role nezabral příliš,“ varovala jsem ho.
Jenže tajemství prasklo dřív, než jsme čekali.
Jednoho rána přišla Václava neohlášeně. Dveře byly pootevřené. Vešla a uviděla Bohumila na dvoře, jak štípe obrovský špalek. Nejenže nesténal, ale zpíval si u toho lidovou písničku.
Sekera mu vypadla z ruky.
Václava se zastavila.
„Tak takhle vypadá člověk s úplně opotřebovaným srdcem?“
Bohumil zbledl.
Já dorazila právě ve chvíli, kdy už stála uprostřed světnice a žádala vysvětlení.
Jaroslav se vrátil z práce o několik minut později. Když pochopil, co se stalo, jeho tvář ztvrdla.
„Takže jste ze mě všichni dělali hlupáka?“
„Synku, já jen chtěl—“
„Chtěl jste mě oženit podvodem?“
Jaroslav se otočil k Václavě.
„A vy jste o tom věděla?“
„Nevěděla,“ odpověděla tiše. „A kdybych věděla, nepřišla bych.“
Položila na stůl klíč od jejich domu a odešla.
Jaroslav se na otce podíval tak chladně, že se Bohumil poprvé skutečně chytil za srdce.
Tři dny s nikým nemluvil. Pak se přestěhoval do dřevníku a odmítal jíst.
Čtvrtého dne jsem za ním přišla.
„Teď už nelžeš, že tě něco bolí?“
„Nechte mě být.“
„Václavu jsi urazil ještě předtím, než celý ten plán začal. Nazval jsi ji šedou myší.“
Zvedl hlavu.
„Odkud to víte?“
„Vesnice má uši.“
Jaroslav dlouho mlčel.
„Bál jsem se,“ řekl nakonec. „Jakmile člověk jednou někomu uvěří a ten ho připraví o všechno, podruhé raději nikoho nevidí.“
„To není opatrnost. To je zbabělost.“
Ještě ten večer šel k Václavě.
Našel ji ve stodole, jak spravuje starý šicí stroj.
„Přišel jsem se omluvit.“
„Za otce?“
„Za sebe.“
Řekl jí pravdu o městě, o manželce, která ho připravila o úspory, i o tom, že od té doby považoval každou laskavost za past.
„A ty uzlíky s jídlem?“ zeptal se.
Václava sklopila oči.
„Byly ode mě.“
„Proč?“
„Protože jste odcházel do lesa bez snídaně.“
„A nic jste za to nechtěla?“
„Chtěla jsem, abyste se někdy podíval směrem k mému oknu.“
Jaroslav se poprvé po mnoha letech usmál.
Nezačali spolu žít hned. Václava nebyla žena, kterou by šlo získat jednou omluvou. Jaroslav jí celé jaro pomáhal na zahradě, opravoval střechu a každý večer s ní sedával na lavičce.
Bohumil se jí omluvil také. Přinesl celý vůz dřeva a přiznal, že jediná skutečná nemoc byla jeho strach, že syn zestárne sám.
Na podzim měli svatbu. Malou, bez hudby z reproduktorů a bez zbytečné okázalosti.
Bohumil při hostině zvedl sklenici.
„Na moje nemocné srdce,“ řekl. „Které se zázračně uzdravilo, jakmile jsem dostal snachu.“
Václava se na něj přísně podívala.
„Ještě jednou budete předstírat nemoc a osobně vám naordinuji kopání celého pole.“
Všichni se rozesmáli.
A Jaroslav, který kdysi tvrdil, že už žádné ženě nevěří, držel Václavu za ruku tak pevně, jako by konečně pochopil, že ne každá láska přichází, aby člověka připravila o domov.
Některá mu ho naopak vrátí.
😲 Pokračování už je v komentářích! Určitě napište, jestli pro vás byl závěr nečekaný.