Po dvanácti letech samoty se rozhodl, že je čas znovu s někým žít. Už po třech týdnech však pochopil, že nehledal partnerku — jen se bál přiznat, že mu jeho vlastní život vyhovuje

Když mi bylo dvaašedesát, začal jsem si říkat, že jsem možná zůstal sám příliš dlouho.

Moje žena Helena zemřela před dvanácti lety. První roky po její smrti nebyly životem, ale souborem úkolů. Zařídit pohřeb. Vyklidit část skříně. Naučit se vařit tak, aby jídlo nevydrželo čtyři dny. Přestat automaticky kupovat její oblíbený jogurt.

Později se smutek změnil.

Už nebyl ostrý. Stal se součástí bytu, stejně jako staré parkety a skvrna na kuchyňském stole.

Zvykl jsem si na vlastní rytmus. Ráno jsem nemluvil. Kávu jsem pil u okna. Každou středu jsem chodil plavat a v pátek jsem si pustil film, který jsem už znal téměř zpaměti.

Nikdo mi nepřesouval noviny. Nikdo se neptal, proč mám k večeři jen chleba se sýrem.

Dlouho mi to připadalo jako svoboda.

Pak začaly přicházet večery, kdy se ticho protáhlo příliš daleko. Telefon nezazvonil, děti měly své rodiny a já si uvědomil, že jsem celý den nepromluvil nahlas.

V parku jsem pozoroval starší páry. Nešli rychle. Někdy spolu ani nemluvili. Jen kráčeli vedle sebe.

Začal jsem si říkat, že jsem možná zaměnil klid za rezignaci.

Libuši jsem potkal na zájezdu do jižních Čech. Seděla vedle mě v autobuse, protože její kamarádka na poslední chvíli onemocněla.

Byla živá, společenská a uměla se smát sama sobě. Po návratu jsme se začali vídat. Chodili jsme na výstavy, do kaváren a občas spolu uvařili večeři.

Po půl roce jsem jí navrhl, aby se ke mně nastěhovala.

Řekl jsem to skoro slavnostně.

Měl jsem pocit, že dělám správný dospělý krok. Že dvě osamělé osoby mají spojit své životy, pokud si rozumějí.

Libuše souhlasila.

První dny byly příjemné. Přinesla žluté květiny, nové povlečení a malou lampu do obýváku. Ráno dělala snídani a ptala se, co budeme dělat odpoledne.

Byt ožil.

Jenže spolu s tím životem se změnil každý kout.

Moje knihy přesunula podle velikosti, protože to prý vypadalo uspořádaněji. Staré hrnky schovala do horní skříňky. V koupelně přibyly lahvičky a ručníky jiné barvy.

Nebyla panovačná. Vždy se ptala:

— Nevadí ti to?

Já odpovídal:

— Ne.

Protože přece nemůže vadit, že někdo přesune cukřenku.

Jenže jednotlivé maličkosti se skládaly do zvláštního pocitu: když jsem vešel do vlastního bytu, musel jsem se rozhlížet, co je zase jinak.

Nejvíc mi chyběla rána.

Libuše vstávala s rádiem. Chtěla si povídat o plánech, počasí a tom, co koupíme k obědu.

Já potřeboval první hodinu mlčet.

Když jsem mlčel, ptala se:

— Jsi naštvaný?

Tak jsem mluvil, abych jí neublížil.

Večer chtěla sledovat seriály společně. O víkendu plánovala návštěvy dětí. Každá věc byla rozumná a normální.

A přesto jsem cítil, že celý den hraji roli člověka, který je spokojený se sdílením.

Styděl jsem se za to.

Libuše nedělala nic špatně. Já jsem ji pozval. Já jí slíbil společný domov.

Ve třetím týdnu jsem přišel z plavání a našel své staré křeslo v pracovně.

V obývacím pokoji místo něj stála nová pohovka.

— Křeslo se tam nehodilo, — vysvětlila Libuše. — Ale nevyhodila jsem ho.

Posadil jsem se v kuchyni.

Nebylo to kvůli křeslu.

Najednou jsem pochopil, že každý kompromis ve mně nevytváří blízkost, ale únavu. Nechtěl jsem bojovat o uspořádání bytu. Nechtěl jsem jí zakazovat hudbu ani vyžadovat ticho.

Nechtěl jsem ji měnit.

Jen jsem nedokázal žít společně.

Druhý den jsem jí to řekl.

Nejdřív si myslela, že jde o konkrétní věci.

— Vrátím knihy. Nebudu pouštět rádio. Křeslo dáme zpátky.

— Nejde o křeslo.

— Tak o co?

Řekl jsem jí pravdu.

— Myslel jsem, že mi chybí člověk. Ale mně chyběla společnost jen někdy. Ne každý den. Ne v každé místnosti.

Libuše plakala.

Zeptala se, zda jsem ji vůbec miloval.

Nevěděl jsem, jak odpovědět bez krutosti.