Paní Milada vešla do malého obchůdku u autobusového nádraží v Třeboni jen proto, že autobus do vesnice měl zpoždění skoro tři čtvrtě hodiny.

Venku bylo takové horko, že i lidé ve frontě u stánku s limonádou mluvili úsečně a podrážděně. Řidič autobusu seděl ve stínu, kouřil a vypadal, že jízdní řád je jen doporučení pro optimisty. Miladina kamarádka Zdeňka si koupila nanuka a ukázala bradou k nízkému krámku s nápisem „Letní móda. Slevy“.

— Pojď dovnitř. Mají tam klimatizaci.

— Nic nepotřebuju, — odpověděla Milada.

— To říkáš pokaždé. A pak z tebe doma vypadne nová halenka.

Milada se zamračila, protože právě takové věty člověka dráždí nejvíc, když jsou pravdivé.

Obchod voněl látkami, novými ramínky a levnou vůní „oceán“, která připomínala spíš koupelnu po úklidu než moře. Klimatizace foukala tak silně, že Miladě skoro ztuhly prsty.

Procházela mezi štendry bez zájmu. Bylo jí jednašedesát a oblečení už dávno kupovala rozumně. Béžová halenka k lékaři. Tmavé kalhoty na nákup. Pohodlné šaty na doma. Něco lehkého na zahradu. Barvy klidné, aby nepoutaly zbytečnou pozornost: šedá, modrá, písková, někdy vínová, když měla pocit, že si může dovolit svátek.

Věci měly sloužit. Ne křičet.

A pak ho uviděla.

Letní šaty. Žluté. Poseté velkými citrony. Na tenká ramínka, s lehkou sukní, úplně nepraktické. Ne na “běžné nošení”. Ne na “kdyby se ochladilo, vezmu svetřík”. Visely na konci řady tak sebejistě, jako by se omylem ocitly v obchodě u nádraží místo na promenádě někde u Jadranu.

Milada se zastavila.

Zdeňka se jí objevila za ramenem.

— No teda.

— Na co koukáš? — bránila se Milada. — Já jen tak.

Prodavačka už ale přicházela s úsměvem člověka, který poznal pohled ženy ještě dřív, než si ho přiznala.

— Zkuste si je.

— To není pro mě.

— Přesně tak se kupují nejhezčí věci.

Zdeňka ji šťouchla.

— Zkus. Autobus stejně nikam nespěchá.

Kabinka měla závěs, který se dole nebezpečně rozjížděl. Milada tam vešla se šaty v ruce, jako by páchala drobný přestupek. Sundala svou světle hnědou halenku, pečlivě ji pověsila na háček a podívala se do zrcadla.

Nejdřív uviděla to známé. Ramena už ne tak rovná. Paže měkčí. Břicho, které kdysi bývalo pasem a dnes mělo vlastní názor. Krk s rýhami. Tvář, ve které únava seděla jako stará známá.

To všechno věděla. Zrcadlo jí jen nepříjemně připomínalo detaily.

Pak si oblékla citronové šaty.

Zapnula zip, upravila ramínka a ztuhla.

Ty citrony byly všude. Velké, drzé, slunečné. Nesnažily se ji omladit. Neslibovaly, že bude štíhlejší. Prostě říkaly: ano, tady stojí žena po šedesátce, má vrásky, ruce, kolena a na šatech citrony. A co má být?

Zpoza závěsu se ozvala Zdeňka:

— Žiješ?

— Zatím ano, ale okolí je v ohrožení.

Prodavačka hlasitě prohlásila:

— Sluší vám to fantasticky!

— Pššt! — sykla Milada.

Pozdě. U pokladny se otočila paní s kloboukem, dívka u triček zvedla hlavu a Zdeňka už stála přímo u závěsu.

— Ukaž se.

— Ani náhodou.

— Tak vlezu dovnitř.

— To zkus.

Milada odhrnula závěs jen na šířku dlaně. Zdeňka nakoukla, přestala lízat nanuk a najednou řekla úplně jiným tónem:

— Víš co? Ono je to krásné.

To bylo nejhorší. Kdyby se smála, Milada by šaty sundala. Kdyby chválila jen prodavačka, mohla by to být obchodní taktika. Ale Zdeňka řekla “krásné” tak upřímně, až se Miladě sevřelo hrdlo.

Vyšla z kabinky.

Na půl vteřiny obchod ztichl. Potom paní s kloboukem kývla.

— To bych si ve vašem věku přála umět.

Milada nevěděla, jestli je to poklona, nebo rozsudek. Ale poprvé po dlouhé době se v zrcadle neviděla jako starší žena, která má být nenápadná.

Viděla živou ženu.

Cena nebyla malá. Milada okamžitě získala půdu pod nohama.

— Za tolik peněz by ty citrony měly být skutečné a dát se vymačkat do čaje.

Prodavačka ani nemrkla.

— Jsou poslední. Vaše velikost. A autobus má zpoždění. Osud už rozhodl.

Milada si šaty koupila.

Venku bylo pořád horko. Autobus stále nepřijel. Zdeňka jí řekla:

— Obleč si je hned.

— Zbláznila ses?

— Doma je schováš do skříně a budeš tvrdit, že to byla hloupost.

Milada ji chtěla urazit, ale neměla čím. Pravda se těžko uráží.

Za pět minut vyšla z obchodu v citronech.

Autobus přijel právě tehdy. Zdeňka ji popostrčila.

— Nastup, limonádo.

Uvnitř bylo dusno. Lidé se dívali. Ne všichni, ale dost. Malý chlapec ukázal na její šaty a řekl:

— Mami, ta paní je jako citronová zmrzlina.

Matka ho okřikla, ale usmála se. Průvodčí, statná žena s vějířem jízdenek, se zastavila u Milady.

— Paní citronová, jízdné, prosím.

Půl autobusu se pousmálo. Milada zrudla. Už se chtěla propadnout pod podlahu, když průvodčí dodala:

— Ale vážně, moc vám to sluší. Aspoň je na co koukat v tom vedru.

A svět se nezbořil.

Autobus jel dál. Nikdo neomdlel pohoršením. Žádná starší žena ji neprobodla pohledem. Muž s novinami se podíval jen jednou a pak zase četl. Milada najednou přestala tahat sukni dolů a skrývat ramena.

Když vystoupily před domem, u lavičky seděly tři sousedky. Přesně ta komise, které se člověk bojí i ve vlastních pantoflích.

— Milado, ty ses vrátila z dovolené? — zeptala se paní Božena.

Milada se nadechla. Mohla říct, že to koupila omylem. Že je to jen na doma. Že se nestihla převléct.

Ale najednou se jí nechtělo.

— Zatím jen z nádraží, — odpověděla. — Ale plány se rozšiřují.

Božena si prohlédla citrony.

— Já bych si to nevzala.

— To jsem poznala.

Zdeňka se rozesmála tak, že jí málem spadl nanuk.

Doma se Milada postavila před zrcadlo v předsíni. Otevřela skříň. Visely tam její správné věci: tiché, rozumné, užitečné. Citronové šaty mezi nimi vypadaly jako dechovka na úřední poradě.

Nesundala je.

Večer jí volal syn. Tentokrát zapnula kameru.

— Mami, ty jsi nějaká žlutá, — zasmál se.

— Léto.

— Sluší ti to.

Už měla na jazyku: “Ale prosím tě.” Jenže se zastavila.

— Já vím, — řekla.

A sama se překvapila.

Pak vyšla na balkon. Ve vzduchu voněl teplý asfalt, pečená cuketa od sousedů a večer. Stála tam v šatech s citrony a nedělala nic užitečného.

A právě proto jí bylo krásně.

Protože někdy si žena nekoupí šaty.

Koupí si zpátky právo být vidět.