Katedrála svatého Víta na Pražském hradě toho odpoledne praskala ve švech. Šlechta z půlky Čech se sjela v hedvábí a drahokamech a tísnila se v lavicích, ale upřímný úsměv byste na téhle svatbě hledali marně. Všichni si přišli pro jediné — podívat se na monstrum, které si hrabě Vojtěch Kroupa vydržuje za otcovské peníze.
Tereza Hrubnerová, jediná dcera vévody z Rožmitálu, stála v předsíni katedrály a čekala na pokyn varhan. Bylo jí osmadvacet. Měřila skoro metr osmdesát, měla široká ramena a silné paže, jaké by jí záviděl kdejaký sedlák. Žádná křehká porcelánová panenka, jak bylo v módě, ale žena, která vypadala, že by dokázala vlastníma rukama zastavit splašeného koně.
Levou půlku obličeje jí pokrývalo temně rudé mateřské znamení, které se táhlo od spánku až ke krku a bylo poseté drobnými výrůstky. Vlasy na spáncích ustoupily tak daleko, že to žádný účes nedokázal schovat. Pražská společnost jí dala už dávno přezdívku Rožmitálská příšera. Slyšela ji tolikrát, že jí to jméno připadalo skoro jako druhé křestní.
Závoj si nevzala. Ráno se na sebe podívala do zrcadla a po letech schovávání udělala jediné tiché rozhodnutí — už nikdy víc.
U oltáře stál muž, kterého noviny už před svatbou začaly litovat. David Moravec, čerstvě zděděný hrabě z Lípy. Vysoký, ramenatý, s napjatou čelistí a klidem člověka, který se s vlastním osudem smířil dřív, než ho dostihly pochybnosti. Když ji uviděl, necukl. Nenasadil falešný úsměv, neodvrátil se znechuceně. Jen ji sledoval, jak k němu kráčí středem chrámové lodi. Jako námořník, který se dívá na přicházející bouři a je odhodlaný ji přečkat.
Šepot se za ní táhl jako kouř zhasínajících svící.
„Prý mu dali celé panství u Plzně.“
„Za takový obličej by ani panství nestačilo.“
„Chudák chlapec. Bude se na to muset dívat každé ráno u snídaně.“
Někde vzadu za vějířem se ozval tenký, krutý smích.
David slyšel každé slovo. Jeho tvář se nezměnila. Když Tereza došla k oltáři, udělal něco, co nikdo nečekal — ještě než kněz stačil cokoli naznačit, vztáhl k ní ruku. Neochotně, ne s odporem. Prostě ji vzal za dlaň a stiskl ji pevně, jako by si podávali ruce před obchodní dohodou.
Bylo to první gesto loajality, které kdokoli z přítomných v tomhle chrámu kdy viděl. A nikdo ještě netušil, co bude znamenat a koho zachrání.
Obřad proběhl rychle, skoro úředně. Když podepisovali matriku, její otec, vévoda Hynek Hrubner z Rožmitálu, položil Tereze ruku na rameno. Pro dvě stovky hostí to vypadalo jako dojemné otcovské gesto. Ve skutečnosti jí prsty bolestivě zatlačily do klíční kosti tak silně, že Tereza málem roztrhla stránku perem. David to viděl. Nic neřekl, ale jeho oči na vteřinu ztvrdly.
Všiml si taky, že se pod otcovým dotekem zachvěla jako zbitý pes. Ne jako dcera, kterou objímá milující rodič. Jako vězeň, který čeká ránu.
Hostina v Rožmitálském paláci na Malé Straně byla dlouhá a úmorná. Tereza seděla vedle manžela a téměř nejedla. David si všímal, jak se vyhýbá jakémukoli pohledu, jak má ztuhlá ramena, jak pokaždé, když se k ní někdo přiblížil zezadu, instinktivně ucukla.
O půlnoci se manželé odebrali do komnaty v severním křídle. Služebné odešly. Dveře se zavřely a v místnosti zavládlo ticho.
Tereza stála uprostřed pokoje, zády k manželovi, a třásla se. David k ní pomalu přistoupil.
„Ukaž mi to,“ řekl tiše. Nebyla to prosba.
„Není co ukazovat,“ odpověděla dutě.
„Lžeš. V katedrále, když na tebe sáhl — to nebylo poprvé, že?“
Neodpověděla.
David obešel postel a postavil se před ni. Neodvracela se, ale oči měla zavřené. Poprvé za celý den viděl, že se jí po tváři kutálí slzy.
„Terezo. Jsem tvůj manžel. Ať je to cokoli, musím to vědět. Teď hned.“
Pomalu, jako by sundávala poslední zbroj, si stáhla svatební šaty z ramen. Otočila se.
Davidovi se zastavil dech.
Její záda byla posetá jizvami. Starými, bílými, i čerstvými, ještě narůžovělými. Některé vypadaly jako od řemene, jiné jako od tenké hole, několik jako kruhy od doutníku. Byly tam roky. Desítky let ran, které jí nikdo neměl právo zasadit. A uprostřed té mapy bolesti, přímo mezi lopatkami, se rýsovala čerstvá podlitina velikosti otcovy dlaně.
David na ni zíral a cítil, jak mu v hrdle stoupá vztek tak silný, že musel zatnout pěsti, aby neprorazil zeď.
„Odkdy?“
„Od smrti matky. Bylo mi deset. Otec říkal, že když nemůžu zdědit krásu, musím zdědit aspoň kázeň.“ Hlas jí přeskočil. „A že taková tvář potřebuje pevnou ruku. Každý den. Někdy dvakrát. Když promluvila, když se podívala do zrcadla, když se někdo podíval na ni. Trest za každý pohled, který mu připomněl, co zplodil.“
David se pomalu, velmi pomalu posadil na kraj postele. V hlavě mu hučelo. Vévoda z Rožmitálu, ten vznešený stařec s dokonalými způsoby a bezchybnou pověstí, celá léta mučil vlastní dceru a vydával to za výchovu. A celá Praha se smála jí — ne jemu.
Tereza stála bez hnutí, s obnaženými zády a s očima upřenýma na koberec.
„Můžeš ten sňatek anulovat,“ řekla věcně, jako by oznamovala počasí. „Všichni by to pochopili. Dám ti plnou moc, dědictví po matce ti zůstane, nic po tobě nechci. Jen…“ odmlčela se. „Jen to udělej rychle. Aby zítra ráno nemusel nikdo nic předstírat.“
David vstal. Došel ke dveřím a zamkl je. Pak se vrátil k Tereze, vzal její svatební šaty, které ležely na zemi, a přehodil jí je přes ramena. Ne aby ji zakryl — ale aby jí bylo teplo.
„Tak poslyš,“ řekl tiše a donutil ji, aby se mu podívala do očí. „Já jsem si tě nevzal pro peníze. Tedy… ne tak, jak si všichni myslí. Můj otec umíral a tvůj otec mi nabídl sumu, která by na pět let zachránila celé naše panství před úpadkem. Podmínka byla jediná — vzít si tě a nikdy se nerozvést. Myslel jsem, že kupuje budoucnost svojí dceři. Teď vidím, že kupoval jen další klec, do které tě zavře. A já jsem do toho šel jako slepý hlupák.“
Pustil její ruce a přešel k oknu. Za ním spala noční Praha, zasněžené střechy Malé Strany a věže, co pamatovaly císaře.
„Ale já nejsem tvůj otec. A tohle,“ ukázal k jejím zádům, „končí. Dnes v noci. Rozumíš? Už nikdy. Nikdo se tě nedotkne, ani já, dokud mi sama neřekneš, že chceš. Dokud mi neukážeš, že mi věříš. Tenhle sňatek možná začal jako obchod, ale já ti přísahám, že z tohohle domu už se nikdy nebudeš muset vrátit do Rožmitálu.“
Tereza stála a třásla se, ale tentokrát to nebylo strachem.
K ránu, když se rozednívalo, David ještě nespal. Seděl v křesle u krbu a na stole před ním ležel popsaný arch papíru — žádost o zahájení vyšetřování proti vévodovi z Rožmitálu. Vedle něj ležel druhý dokument: převod poloviny panství Lípa na jméno Terezy Moravcové. Aby měla kam jít, kdyby se jí cokoli stalo. Aby měla vlastní půdu, vlastní peníze, vlastní život.
Ráno zaklepala na dveře jeho komnaty. Vešla v jednoduchých šatech, bez líčidel, s vlasy staženými do uzlu. Poprvé od svatby se mu podívala do očí beze strachu.
„Pane hrabě… Davide. Nezměníš názor?“
Podíval se na ni přes okraj papírů. „Ne. A ty?“
Zavrtěla hlavou. „Tak já ti teda uvařím kafe,“ řekla a konečky jejích úst poprvé za celá léta zacukaly vzhůru.
David vstal a podal jí listinu. „Tohle je tvoje. Polovina panství. Nezávisle na mně. Nezávisle na komkoli. Jestli chceš odejít, můžeš. Jestli chceš zůstat…“ Odmlčel se. „Tak zůstaň. A budeme se spolu dívat, jak tvůj otec skončí tam, kam patří.“
Dva týdny nato zatkla císařská garda vévodu z Rožmitálu přímo uprostřed zasedání panské sněmovny. Proces trval měsíc. Svědectví služebných, lékařské zprávy, výpovědi bývalých vychovatelů — všechno to, co roky nikdo nechtěl slyšet, teď konečně někdo vyslechl.
Vévoda dostal doživotní vyhnanství na zapadlé panství v Uhrách. Jeho titul propadl koruně. Veškerý majetek přešel na Terezu — jeho jedinou dědičku, jeho poslední oběť, která ho nakonec přežila.
A v katedrále svatého Víta, o rok později, stála před oltářem znovu. Tentokrát v naprosto prázdné chrámové lodi, jen s farářem a dvěma svědky. Žádné hedvábí, žádné drahokamy, žádní hosté s krutými úsměvy. Jen David, který jí znovu podával ruku. A Tereza, která ji tentokrát přijala ne z donucení, ale dobrovolně. A když jí navlékal nový prsten, poprvé v životě necítila strach — jen jeho teplo.
