— Dost! Odcházím od tebe! — Jana házela věci do velké cestovní tašky tak zuřivě, až zip několikrát narazil o stěnu skříně. — Ještě že jsem si tě nevzala!
— To je pravda, — odpověděl Pavel z chodby a opřel se ramenem o futra. — Ušetřili jsme si spoustu papírů a ještě víc nervů.
— Zavolej mi taxík! A pomoz mi ty tašky odnést!
Pavel neřekl nic. Vzal telefon, objednal auto, obul si tenisky a za deset minut už nesl dvě těžké tašky za ženou, která celou cestu k výtahu brblala o zbytečných mužích, zkažených letech a tom, že “ona si ještě život zařídí”.
Když taxík odjel, Pavel stál chvíli před domem v olomouckém sídlišti a mával za ním spíš ze slušnosti než ze smutku.
— Tak co, Pavle? — ozval se od vedlejšího vchodu soused Karel. — Poslal jsi paní jen na víkend k mamince, nebo natrvalo?
— Natrvalo.
Karel se ani nezeptal víc. Jen kývl.
— Jdu pro něco do večerky. Ty zatím udělej brambory. Dneska budeš vyprávět.
Pavel se poprvé za celý den zasmál.
— Tak běž.
V bytě bylo najednou ticho. Ještě před půl hodinou v něm zněly výčitky, bouchání skříní a dramatické věty o zničené důvěře. Teď zůstala jen vůně polévky, trochu rozházené předsíně a prázdné místo u skříně, kde stávaly Janiny boty.
Pavel oloupal brambory, nakrájel je na pánev, přidal cibuli a vytáhl z lednice dvě včerejší sekané. Karel se vrátil rychle, v ruce láhev slivovice a nakládané okurky.
— Tak na co? — zeptal se, když nalili první.
— Aby se brambory nepřipálily.
— To je důležitý přípitek.
Jedli v kuchyni u malého stolu. Venku už se stmívalo a přes záclonu prosvítala oranžová světla lamp.
— Proč tentokrát? — zeptal se Karel, když položil vidličku. — Zase povahy?
Pavel se ušklíbl.
— Zase povahy.
— Pavle, promiň, ale ty se povahově neshodneš s každou ženou v kraji. Oficiálně jsi měl jednu manželku. Pak kolik vztahů?
— Nevím. Osm? Deset?
— A se všemi “povahy”?
Pavel mlčel. Brambory najednou chutnaly méně.
Bylo mu sedmačtyřicet. Pracoval jako projektant, vydělával slušně, měl byt, auto, dovolenou jednou za rok, zdravé rodiče a přátele. Navenek mu nic nechybělo. Jenže večer, když se zavřely dveře a zhasla televize, zůstával v bytě ten zvláštní druh ticha, který člověku připomíná, že úspěch neumí položit ruku na rameno.
— Víš, co? — Karel se najednou naklonil blíž. — Můj synovec dělá v jedné firmě. Ne úplně seznamka. Spíš takový osobnostní výběr partnerů.
— Aha. Další internetové zázraky.
— Ne. Bez fotek. Bez věku. Bez těch řečí “miluju cestování a dobré víno”. Jen testy. Povaha, návyky, reakce, konflikty.
— A samozřejmě za peníze.
— Samozřejmě. Pět tisíc za test, pět za setkání.
Pavel se rozesmál.
— Karle, ty jsi vážně přišel s tím, že si mám koupit nevěstu přes dotazník?
— Ne nevěstu. Šanci. A těch deset tisíc tě nezabije. Kolik tě stály poslední dva rozchody? Květiny, večeře, opravy nervů?
Pavel si nalil další skleničku, ale nepil. Jen se díval do stolu.
— Já už na tohle moc nevěřím.
— Tak věř aspoň tomu, že horší už to nebude.
Za dva týdny, po několika večerech, kdy se mu byt zdál větší než obvykle, vytáhl vizitku. Zavolal.
Firma sídlila v moderní kanceláři nedaleko Horního náměstí. Přivítal ho mladý muž, který se představil jako David.
— Vy jste kamarád mého strýce Karla, že?
— Bohužel ano.
David se usmál a podal mu test. Otázky byly zvláštní. Neptaly se, jestli má rád blondýny nebo hory. Ptaly se, co udělá, když partner mlčí. Jestli se omlouvá první. Jak reaguje na cizí únavu. Jestli raději vyhraje hádku, nebo zachrání večer.
Pavel odpovídal poctivě. Některé otázky ho bodaly víc, než čekal.
Za týden mu zavolali.
— Setkání bude v sobotu v pět, u Moravského divadla. Na lavičce u kašny. V ruce budete držet náš leták. Ona také. Jména si řeknete sami.
V sobotu stál Pavel před zrcadlem déle než obvykle. Vzal si modrou košili, kterou si šetřil na lepší příležitosti. Cestou koupil jednu růži. Ne kytici — jedna růže mu připadala méně trapná a víc skutečná.
U divadla bylo chladno. Lavička zatím prázdná. Pak uviděl ženu s barevným letákem v ruce. Stála bokem, dívala se na plakáty a lehce si uhlazovala kabát.
Pavel se rozhodl pro hloupě romantický trik. Obešel ji zezadu, natáhl ruku s růží a řekl:
— Slečno, nečekáte náhodou na mě?
Žena se otočila.
A jemu se zastavil dech.
— Pavle? — vydechla.
— Terezo?
Byla to jeho bývalá žena. První. Jediná oficiální. Žena, se kterou se rozvedl před pětadvaceti lety po roce a půl manželství, protože byli mladí, pyšní a neuměli říct nic jiného než “tak si jdi”.
Tereza se podívala na leták v jeho ruce, pak na svůj.
— To snad není možné. Oni mi slíbili muže, se kterým se povahově shodnu.
Pavel vzal oba letáky a hodil je do koše.
— Tak vidíš. Technika objevila starou chybu systému.
Tereza se rozesmála. Ten smích znal. Byl o trochu hlubší, o trochu unavenější, ale pořád její.
— Co tady děláš? — zeptala se.
— Hledám ženu, se kterou mi to konečně vydrží. A ty?
— Totéž. Jen jsem nečekala, že ji už jednou najdu na matrice.
Šli se projít kolem divadla a dál k parku. Růže zůstala v její ruce. Mluvili opatrně, jako lidé, kteří se kdysi zranili a teď nevědí, jestli smějí sahat na staré jizvy.
Tereza vyprávěla, že se po Pavlovi znovu vdala. Narodil se jí syn. Manželství nevydrželo. Syn vyrostl, odstěhoval se do Prahy a ona zůstala v bytě sama, s prací v knihovně a kočkou, která ji poslouchala méně než studenti.
— A ty? — zeptala se.
— Hledal jsem. Hodně. Ale pokaždé jsem utekl dřív, než se ze vztahu stal domov.
— A proč jsi utekl ode mě?
Pavel se zastavil.
Na tu otázku čekal pětadvacet let a přitom na ni nikdy neměl odpověď.
— Protože jsem byl hloupý. Myslel jsem, že když se hádáme, znamená to, že se k sobě nehodíme. A nenapadlo mě, že se možná jen neumíme bát nahlas.
Tereza dlouho mlčela.
— Já taky nebyla nevinná. Chtěla jsem, abys mi rozuměl, ale sama jsem ti nic neřekla.
Večer skončil v malé kavárně. Objednali si šampaňské, i když číšnice nechápala, co slaví.
— Za co? — zeptala se Tereza.
Pavel zvedl sklenku.
— Za schůzku naslepo s člověkem, kterého jsem nikdy nepřestal úplně znát.
Týden nato se setkali znovu. A pak znovu. Nevrhli se do toho jako mladí. Chodili na procházky, telefonovali si, hádali se pomaleji a omlouvali rychleji. Po měsíci Tereza řekla:
— Víš, že kdybychom se nerozvedli, měli bychom teď stříbrnou svatbu?
Pavel se na ni podíval.
— Můžeme mít stříbrný začátek.
O půl roku později pozvali rodiče na oběd. Ti se na sebe dívali stejně zmateně jako kdysi na svatbě, jen tentokrát se všichni smáli.
Pavel s Terezou už neříkali, že je svedl algoritmus.
Ten jen našel něco, co oni kdysi ztratili v hluku vlastní hrdosti.
A někdy člověk nemusí potkat někoho nového.
Někdy mu život jen po letech vrátí toho pravého — aby zjistil, jestli už konečně dospěl natolik, aby si ho neztratil znovu.
🔥 Čtěte pokračování v komentářích a nezapomeňte napsat, jestli příběh splnil vaše očekávání.
