— Danielko, dceruško, otevři. Vždyť nejsme cizí. Přivezli jsme dort. Pražský, tvůj oblíbený.

Dívala jsem se na ně kukátkem a přemýšlela, odkud vzali, že mám ráda pražský dort. Poprvé jsem ho jedla v devatenácti. Babička mi ho nikdy nekupovala, byl drahý. A ti dva, moji biologičtí rodiče, mě naposledy viděli v šesti letech.

Před třiceti lety.

Otevřela jsem dveře ne proto, že bych měla radost. Sousedka paní Zdena už totiž vykukovala ze svého bytu a čekala na představení.

— Pojďte dál.

Matka, Ludmila, se ke mně vrhla s otevřenou náručí. Ustoupila jsem. Zůstala stát uprostřed chodby jako herečka, které někdo pokazil scénu. Otec Viktor držel kytici bílých karafiátů. Karafiátů. Vážně.

Možná symbolicky. Něco přece pohřbívali, když přišli.

— Danielko, jak se máš? — rozechvělým hlasem začala matka. — My jsme tě tak dlouho hledali…

— Nehledali jste mě, — řekla jsem klidně. — Věděli jste, kde jsem. U babičky v Táboře. Ulice Lipová, dům sedm, byt dvacet osm. Babička vám volala každý rok na moje narozeniny. Nikdy jste to nezvedli.

Otec zakašlal.

— Byla těžká doba. Devadesátky. Dali jsme tě babičce jen dočasně.

— Třicet let je dočasně?

V kuchyni si sedli, aniž bych je pobídla. Matka položila dort na stůl. Otec dal karafiáty do dřezu, jako by i květiny věděly, že sem nepatří.

Chvíli mluvili o počasí, o cestě, o nové Toyotě Camry, která „žere méně, než by člověk čekal“. Pak se matka konečně nadechla.

— Danielko, my nejsme mladí. A rodina má držet při sobě.

— Rodina?

To slovo v mé kuchyni znělo cize.

— Babička by určitě chtěla, abychom se usmířili, — pokračovala. — A s bytem by se mělo naložit spravedlivě. Přeci jen to byl její majetek. A Viktor je její syn.

Pochopila jsem.

Dort, slzy, karafiáty, nová Camry před domem. Nepřijeli za mnou. Přijeli za bytem.

Babička zemřela před půl rokem. Byt, ve kterém mě vychovala, mi darovala už dávno. Ne proto, že by čekala vlastní smrt. Ale protože se bála přesně tohoto dne.

— Spravedlivě? — zeptala jsem se.

Otec se narovnal.

— Nechceme nic špatného. Jen po příbuzensku. Prodáme byt, rozdělíme peníze. Ty máš práci, jsi dospělá. A my máme taky těžkosti. Tvůj bratr splácí hypotéku.

— Můj bratr?

— No… tvůj nevlastní. Ale krev je krev.

Zasmála jsem se. Poprvé za celý večer.

— Zajímavé. Když mi bylo šest a brečela jsem v noci po mámě, krev nefungovala. Když babička prodávala svoje náušnice, aby mi koupila zimní boty, krev nefungovala. Když jsem měla zápal plic a ona vás prosila, abyste aspoň přijeli, krev taky nefungovala. A teď se najednou zapnula kvůli bytu?

Matka zčervenala.

— Nemáš právo nás soudit. Byli jsme mladí.

— Babičce bylo šedesát čtyři. A mladá nebyla. Přesto mě vychovala.

Vstala jsem, šla do pokoje a přinesla modrou složku. Položila jsem ji na stůl.

— Tady je darovací smlouva. Byt je můj už osm let. Tady jsou doklady, že jste se nikdy nepodíleli na mém živobytí. A tady jsou babiččiny zápisky. Každý telefonát. Každý můj narozeninový den. Každé vaše odmítnutí.

Otec otevřel složku, zbledl a zase ji zavřel.

Matka začala plakat.

— Ty jsi tvrdá. My jsme tvoji rodiče.

— Ne. Vy jste lidé, kteří mě kdysi odvezli k babičce s jedním kufříkem a slíbili, že přijedou za týden.

— Chtěli jsme začít znovu.

— A začali jste. Beze mě.

V kuchyni bylo ticho.

Pak otec vstal.

— Takže nám nedáš nic?

— Dám vám dort.

Matka na mě nechápavě pohlédla.

— Vezměte si ho. Pražský nemám ráda. Moje oblíbená je medovník. Babička ho pekla sama, protože kupovaný byl drahý.