Vzala si matku po operaci k sobě a zjistila, že svůj byt už před třemi lety darovala bohaté sestře
Jana četla propouštěcí zprávu potřetí. Operace kyčle proběhla dobře, ale matka nejméně několik měsíců nesměla zůstat sama. Potřebovala pomoc při vstávání, hygieně i rehabilitaci.
Paní Milada ležela na nemocničním lůžku a místo pozdravu se zeptala:
— Volala jsi už Renatě?
— Ahoj, mami. Jak ti je?
— Ptám se, jestli jsi volala sestře.
Renata bydlela v prostorné vile dvacet minut od nemocnice. Její manžel vlastnil stavební firmu, doma měli hospodyni a pokoj pro hosty, který většinu roku zel prázdnotou.
Jana bydlela s mužem v malém bytě na okraji Brna. Pracovala jako účetní a do zaměstnání dojížděla téměř hodinu.
Renata telefon zvedla až napodruhé.
— Maminku zítra propustí. Nemůže bydlet sama.
— Tak ji vezmi k sobě. Ty máš přece klidnější práci.
— Pracuji osm hodin denně.
— Ale jen v kanceláři. Já mám klienty, společenské povinnosti a dům po rekonstrukci. Máma všechno kritizuje. Nechci, aby se hádala s Pavlem.
Jana sevřela telefon.
— Tak alespoň přispěj na pečovatelku.
— Teď se nám to nehodí. Platíme nové auto a bazén.
Když Jana hovor ukončila, její muž Michal se na ni ustaraně podíval.
— Renata si ji nevezme?
— Ne.
Michal si promnul čelo.
— Jani, tvoje máma tě ničí. Po každé návštěvě pochybuješ o sobě, o práci i o našem manželství.
Jana to věděla. Milada uměla jediným pohledem znehodnotit večeři, oblečení i celý život své starší dcery.
„Renata má vkus.“
„Renata se uměla vdát.“
„Renata mě aspoň vezme do dobré restaurace.“
Přesto Jana matku odvezla domů.
S Michalem jí uvolnili větší pokoj a sami se přestěhovali do malé pracovny. První týden byl nekonečný. Milada chtěla vodu, přestože sklenici měla na stolku. Vyžadovala jiné jídlo, hlasitější televizi a neustále srovnávala jejich byt s Renatinou vilou.
— Tady je všechno tak stísněné, — povzdechla si. — U Renaty bych měla vlastní koupelnu.
— Renata tě k sobě nepozvala, — připomněla Jana.
— Protože má hodně povinností. Ty máš víc času.
Jana začala odcházet z práce dřív. Nadřízená jí nejprve vycházela vstříc, potom ji upozornila, že takhle dlouho pokračovat nemůže.
Pečovatelka stála téměř polovinu Janina platu.
Když požádala Renatu o příspěvek, sestra se urazila.
— Proč bych měla platit, když je máma u tebe?
— Protože je to i tvoje matka.
— Tobě vždycky víc důvěřovala.
Jana se hořce zasmála. Milada jí za celý život sotva jednou poděkovala, zatímco Renatě zaplatila svatbu, auto i první vklad na dům.
Ve třetím týdnu matka sama zmínila svůj byt.
— Je škoda, že tam nikdo nebydlí. Mohly bychom ho pronajmout.
Jana okamžitě zbystřila.
Byt v centru by pokryl pečovatelskou službu i rehabilitaci.
— To je dobrý nápad. Zavolám makléřce.
Milada odvrátila oči.
— Nemůžeš.
— Proč?
— Protože už není můj.
Jana si myslela, že špatně slyšela.
— Jak není tvůj?
— Před třemi lety jsem ho darovala Renatě.
V kuchyni zavládlo ticho.
Michal přestal krájet chléb.
— Celý byt? — zeptala se Jana.
— Ano. Renata říkala, že ho jednou zrekonstruuje a bude ho pronajímat. Potřebovala jistotu.
— A mně jsi nic neřekla?
— Ty bys dělala scény.
Jana cítila, jak se jí třesou ruce.
— Renata má vilu, dva apartmány a chalupu. Já se teď zadlužuju kvůli tvé péči, zatímco ona dostala byt?
— Ty jsi vždycky byla samostatná.
Ta věta zazněla jako rozsudek.
Jana zavolala sestře.
Renata nejprve zapírala, potom řekla:
— Máma mi ho dala dobrovolně. Je to právně v pořádku.
— A věděla jsi, že se o ni nepostaráš?
— Před třemi lety nikdo nevěděl, že si zlomí kyčel.
— Ale teď víš. Tak byt pronajmi a zaplať péči.
— To nepřipadá v úvahu. Začali jsme rekonstrukci. Bude z něj luxusní apartmán.
Jana telefon položila.
Ještě ten večer svolala rodinné setkání. Přijela Renata s manželem a drahým kabátem. Milada čekala, že se Jana uklidní.
Místo toho před ně položila rozpis nákladů.
— Péče stojí čtyřicet tisíc měsíčně. Já zaplatím třetinu. Renata třetinu. Třetina půjde z maminčina důchodu.
Renata se zasmála.
— Nebudu financovat péči v tvém bytě.
— Potom si maminku odvez.
— Nemám podmínky.
— Máš šest pokojů.
Milada začala plakat.
— Vy se mě chcete zbavit.
Jana se na ni podívala.
— Ne. Já se poprvé odmítám zničit, abych zakryla rozhodnutí, která jste udělaly beze mě.
Dala jim týden.
Renata nakonec souhlasila s placením profesionální pečovatelky. Ne ze soucitu, ale protože se bála, že Jana napadne darovací smlouvu s tvrzením, že matka nebyla plně informovaná o důsledcích.
Milada zůstala u Jany jen do konce prvního měsíce. Potom se přestěhovala do kvalitního rehabilitačního zařízení, hrazeného zčásti Renatou a zčásti z jejího důchodu.
Jana ji navštěvovala dvakrát týdně.
Při jedné návštěvě se matka zeptala:
— Jsi na mě naštvaná?
— Ano.
— Ale přijdeš znovu?
— Přijdu. Jen už neudělám všechno sama.
Milada poprvé neodpověděla výčitkou.
Jana pochopila, že samostatnost nebyla vlastnost, za kterou ji rodina obdivovala.
Byla to výmluva, proč jí nikdy nic nedat a vždycky od ní všechno očekávat.
A právě proto musela přestat dokazovat, že unese úplně všechno.