CZ
— Víš, Jano, s tebou je to jako se starou knihovnou. Pevná, užitečná, pořád na svém místě. Ale Kristýna… Kristýna je sklenka prosecca na terase. Je to jiskra.
Dva měsíce po své svatbě jsem seděla u kuchyňského stolu v našem bytě v Brně, pila už skoro studený čaj a před sebou měla hromádku děkovných kartiček pro
Tchyně zaklapla poklici přímo před mými dětmi. — To není pro vás. To je pro dědu. Vás ať nakrmí máma. Smaltovaná poklice cinkla o okraj hrnce tak ostře,
Pět hodin před příjezdem manželovy rodiny jsem tiše odjela do lázní. A přes kamery jsem pak sledovala jejich “dokonalý rodinný víkend”. — Heleno, proč tu stojíš jako solný
Dcera mi přivezla vnoučata „jen do září“ a sama odletěla k moři. Až v srpnu jsem pochopila, že pokud se nezastavím já, nezastaví mě nikdo. Na verandě stálo
— Stydím se tě brát mezi kolegy, — řekl Milan jednou večer tak klidně, jako by mi oznamoval, že došel cukr. Stála jsem u dřezu, v ruce houbičku,
— Bez paniky, tvoje sestra se k nám nestěhuje, — řekla Anna klidně. — A ani Matěj. Stejně jako tvoje matka. Jakub ztuhl uprostřed obýváku. Do svatby zbývalo
— Evo? Ty… ty ses měla vrátit až v neděli, — zbledl Jan. Eva stála v předsíni s mokrým kufrem v ruce. Vlak z Ostravy přijel o den
— V pátek přijedou kluci na celý víkend. Navař, ukliď, povleč postele a postarej se, ať to tu nějak vypadá, — řekl Petr, aniž zvedl oči od telefonu.
Fotografie, kterou nikdy nesmazala Každé ráno si paní Alena uvařila čaj do stejného hrnku s modrými pomněnkami. Sedla si ke kuchyňskému oknu a chvíli pozorovala zahradu, která se