— Zítra toho kocoura odvezeš z bytu, — řekl Pavel tak klidně, jako by mluvil o rozbité lampě, ne o živém tvorovi, který už tři roky spával Marii u nohou.

Marie právě vytahovala z trouby pekáč s bramborami, když uslyšela cvaknutí zámku. Pavel přišel pozdě, jako každý čtvrtek po poradě. Měl stažené rty, těžký pohled a klíče hodil na botník tak prudce, až sebou Marie trhla.

Na kuchyňském stole seděl Emil — šedý kocour s bílou skvrnou na hrudi — a pečlivě si olizoval tlapku.

— Zase na stole, — procedil Pavel.

Marie kocoura beze slova sundala, na vteřinu si ho přitiskla k sobě a položila na zem. Emil vyskočil na parapet a díval se do říjnové tmy za oknem.

— Zítra ho dáš pryč, — zopakoval Pavel. — K mámě, do útulku, komukoli. Je mi to jedno.

— Kam pryč? — zeptala se Marie tiše.

— Řekl jsem: je mi to jedno.

Ta věta ji bodla víc než všechny předchozí. Protože Pavel takhle poslední roky mluvil o všem, co patřilo k ní. O květinách na balkoně. O jejích knihách. O sousedce, které občas pomáhala. A teď o kocourovi.

Večeřeli mlčky. Emil seděl u prázdné misky. Marie mu nasypala granule.

Pavel zvedl hlavu.

— Já to myslím vážně. Tři roky to tu trpím. Chlupy na saku, pelíšek v chodbě, miska v kuchyni. Buď kocour, nebo já.

Marie zavřela sáček s krmením. Pomalu. Až zacvakla spona.

Pak se na něj podívala.

— Dobře. Rozumím.

Pavel si myslel, že vyhrál.

V noci ale nemohl spát. Emil tiše předl u Mariiných nohou a ten zvuk Pavla dráždil. Připomínal mu všechno, co v bytě už neovládal. Kocour se sem dostal před třemi lety, mokrý, hubený, nalezený u popelnic. Pavel tehdy řekl: jen ne na gauč. Pak: jen ne do ložnice. Pak: jen ne na stůl.

A Marie pokaždé přikývla, ale stejně mu dala domov.

Ráno Pavla probudilo ticho.

V chodbě stály dva kufry. Jeho kufry. Vedle nich taška s košilemi, notebookem a holicím strojkem.

Marie stála u dveří v županu. Emil seděl vedle ní, ocas omotaný kolem tlapek.

— Co to má znamenat? — zeptal se Pavel.

— Řekl jsi: buď kocour, nebo ty.

— A ty sis vybrala kocoura?

Marie se smutně usmála.

— Ne. Vybrala jsem si klid. Emil po mně nekřičí. Neponižuje mě za drobnosti. Nepřichází domů a nedělá ze mě služku. Jen čeká, až si k němu sednu.

Pavel zčervenal.

— Chceš zničit manželství kvůli zvířeti?

— Ne. Ty jsi ho ničil roky. Kocour byl jen první, kdo se mě nezalekl.

Pavel dlouho mlčel. Čekal, že ustoupí. Marie ale poprvé za mnoho let neuhnula pohledem.

Odešel k sestře. První den byl uražený. Druhý den nazlobený. Třetí den si všiml, že mu nikdo nechystá večeři, nikdo se neptá, jestli měl těžký den, nikdo mu nepere košile bez připomínání.

Za týden přišel zpátky s kyticí.

Marie otevřela jen na řetízek.

— Přišel jsem domů.

— Ne, Pavle. Přišel jsi ke dveřím.

— Marie…

— Jestli chceš mluvit, můžeme. Ale ne jako pán domu. Jako člověk, který konečně pochopil, že láska není právo rozkazovat.

Pavel sklopil oči.

— A Emil?

Kocour se objevil v chodbě, sedl si vedle Marie a klidně na něj hleděl.

Marie pohladila kocoura po hlavě.

— Emil zůstává. Otázka je, jestli se ty dokážeš změnit.

Ten večer ho dovnitř nepustila. Ne ze zloby. Poprvé jen proto, že chránila svůj domov.