V neděli dopoledne zahýbaly před domem první vozy – bílá octavia rodičů zetě, pak modrý superb někoho z jeho firmy. Seděla jsem u okna v pokoji, na klíně rozečtenou knihu z knihovny, kterou mi v úterý přinesl vnuk. V pokoji, který mi před dvěma lety ukazovala dcera se slovy: „Mami, tohle bude tvůj kout, tady si odpočineš.“ Tehdy se usmívala, pamatuju si to přesně, protože od té doby jsem ten úsměv viděla už jen párkrát.
Z přízemí se ozývalo cinkání příborů, smích, někdo naléval víno. Oblékla jsem si halenku s modrými knoflíky – tu, co mi Honzík koupil ke Dni matek – a naposledy si prohrábla vlasy. Vyšla bych, pozdravila, sedla si někam na kraj gauče, pila kafe. Normální věci, jaké dělají normální lidé v normálních rodinách.
A pak se ozvalo zaklepání. Dcera Klára stála ve dveřích s hrnkem čaje. Hrnek letitý, s odštípnutým ouškem, jaký se dává do myčky jako poslední.
„Mami…“ začala a trochu sebou škubla, jak zezdola vybuchl smích. „Bylo by lepší, kdybys dneska zůstala tady nahoře. V obýváku je stejně plno. Udělej si pohodlí, jo? Michal říkal, že ti to tu vynahradíme jindy.“
Položila mi ten hrnek na noční stolek. Čaj byl vlažný, s plátkem citronu, který už na krajích osychal. Ani jsem se neusmála. Protože kdybych se usmála, tak bych se rozbrečela. A brečet jsem nechtěla. Ne v domě, kde jsem dřív v neděli prostírala stůl já.
Dveře se zavřely a za nimi zůstalo ticho přerušované jen dalšími salvami smíchu. Můj pokoj měl dvanáct metrů čtverečních a výhled na sousedovic túje. Postel, skříň, malý stolek. Na komodě fotka mého muže Karla – ten snímek z výletu na Macochu, kde málem spadl do propasti, jak se nakláněl, aby mi udělal hezkou fotku. Zemřel před dvěma lety, infarkt na zahrádce v kolonii. Rychle, bez rozloučení.
A měsíc nato si mě k sobě vzala dcera.
„Mami, proč bys zůstávala sama v tom bytě v Židenicích? Prodej to, peníze nám pomůžou s hypotékou a my ti tady zařídíme pokoj. Budeš s námi, s Honzíkem,“ říkala tehdy Klára a držela mě za ruku. Její muž Michal stál opodál a přikyvoval. Měl na krku firemní visačku, právě se vrátil z práce, dílna v Králově Poli. Usmíval se, ale ten úsměv byl jiný – spíš zdvořilý než vřelý. „Bude vám tu dobře, paní Jarmilko,“ řekl.
Oslovil mě „paní Jarmilko“. Ne tchyně, ne mami, dokonce ani ne Jarmilo. Paní Jarmilko. Jako bych přijela na návštěvu, která se nějak protáhla.
Byt na sídlišti jsem prodala za tři miliony osm set tisíc. Tenkrát to byla slušná cena, dva plus jedna, s balkonem na jih, s výtahem, co nejezdil. Všechno, každou korunu, jsem dala Kláře a Michalovi na umoření hypotéky na dům v Líšni. „Mami, je to i tvoje střecha nad hlavou, ber to tak,“ řekla dcera. A beru, myslela jsem si. Beru.
První rok bylo všechno, jak má být. Vařila jsem obědy, vyzvedávala Honzíka ze školy, zalévala zahradu. Klára dělala v účtárně na směny, takže večer, když Michal zůstával v dílně přesčas, bývaly jsme samy – já a vnuk nad úkoly, pak pohádka a kakao. Říkal mi „babi Jája“ a to mi nahrazovalo celý svět.
Změna přišla potichu, jako rez na dveřích od garáže. Nejdřív nepatrné věci. Michal mi po obědě přerovnal hrnce ve skříňce, jako by to moje vyskládání nebylo dost dobré. Klára vyměnila povlečení, které jsem vyprala, za nové, protože „ty staré už žmolkují“. Když jsem na Honzíkovy narozeniny upekla bábovku, Michal se u stolu ušklíbl: „Příště radši koupíme cukrářskou, ta domácí je na žaludek fakt těžká.“ Nic jsem neřekla. Cizí dům, cizí pravidla. Karel by pokrčil rameny: „Jarmilko, nehledej za vším naschvály.“ Tak jsem nehledala.
Jenže k Vánocům už mě posadili na kraj stolu, vedle Honzíka a prázdné židle. Michalovi rodiče seděli vedle Kláry, jeho matka, paní Horáková, žena s hlasem cirkulační pily, se k dceři nakláněla, jako by to byla její vlastní. A já jsem seděla a čekala, až mě někdo požádá o štrúdl. Honzík mi pak potichu položil hlavu na rameno: „Babi, proč jsi smutná?“ „Nejsem, zlato, jen mě dojímá ten krásný stromeček,“ zalhala jsem. Poprvé vědomě v tom domě.
Po Novém roce už jsem v obýváku trávila stále míň času. Začali zvát návštěvy – „přátele z práce, mami, však si odpočiň u sebe, ať tě nerušíme.“ Jednou v březnu, když jsem se sama vydala do kuchyně ohřát si večeři, jsem zaslechla Michalův hlas z chodby: „Ta tvoje matka zas celej den vysedává v pokoji, mohla by aspoň vzít kluka ven.“ A druhý den, sotva jsem s Honzíkem vyrazila na hřiště, Klára volala k brance: „Nedávej mu tolik vrstev, vždyť není nemocnej!“ Tak jsem se naučila, že cokoli udělám, bude špatně.
Zkoušela jsem s dcerou mluvit. Vyčíhla jsem si sobotní dopoledne, když Michal odjel pro díly do velkoskladu. Sedla jsem si naproti ní do kuchyně, položila dlaně na stůl a řekla tiše: „Klárko, necítím se tu v poslední době dobře. Jako bych tu byla navíc. Jako bych ztratila vlastní práh.“ Dívala se do hrnku s kávou, dlouho. Pak zvedla oči a řekla: „Mami, máš přece svůj pokoj. Michal se snaží. Nedělej z komára velblouda.“ Nedělej z komára velblouda. Přesně tak to říkával i Karel, když jsem po něčem plakala. Že moc prožívám. Že si všechno moc beru. Možná měli pravdu. Možná jsem byla celý život moc citlivá.
Ale tahle neděle byla jiná.
Seděla jsem v pokoji hodinu, dvě, tři. Smích pod nohama sílil, pak ztichl, pak znovu propukl. Jednou přiběhl Honzík, přinesl mi na talířku ukrojený kus dortu. „Babi, mamka říkala, ať odpočíváš. A Michal prej, že ti to vrátí.“ Ať odpočíváš. Michal že to vrátí. Ne Klára, ne dcera. Michal.
Kolem osmé večer se auta před domem začala rozjíždět. Slyšela jsem bouchání dveří, hlasité loučení. Pak ticho. Pak kroky po schodech, dvoje. Zaklepání. Vešla Klára, za ní Michal. Ona trochu rozpačitá, on s povýšeným klidem člověka, který má vše pod kontrolou. V ruce držel prázdnou lahev od vína, asi ji chtěl odložit.
„Mami, my jsme se chtěli omluvit, že to dneska tak vyšlo,“ začala Klára, ale Michal ji přerušil. „Paní Jarmilko, bylo to pro vás asi nepříjemný. Ale musela byste uznat, že na takové sešlosti se prostě rodinná setkání dělají v úzkým kruhu. Navíc…“ povzdechl si, jako by vysvětloval dítěti počty, „přece jen, když se sejdou lidi z práce, není to pro vás to pravé. Vy byste se tam nudila, ne? Dali jsme vám čaj, odpočinula jste si. Nevidím problém.“ Jeho slova visela ve vzduchu jako cigaretový kouř.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nebo spíš narovnalo. Nějaký vnitřní hlas, který dva roky mlčel, mi řekl: Teď, nebo nikdy.
Vstala jsem. A poprvé za ty měsíce jsem se na něj podívala zpříma. On přešlápl a zkusil se zašklebit, jenže v očích se mu mihla nejistota.
„Michaile,“ řekla jsem. „Víte, co je rozdíl mezi hostem a služkou? Služka dostává plat a host je zván. Já nejsem ani jedno. Já jsem matka vaší ženy a já jsem do tohohle baráku vložila tři miliony osm set tisíc korun. Všechno, co mi Karel za život nechal. A vy jste mi dneska ve vlastním, promiňte – ve vlastním domě, za který jsem zaplatila, řekl, že si mám sednout do kouta a pít vlažnej čaj, protože je plno. Plno lidí, kteří vědí, že tady bydlím, a ani mě nepozdravili, protože vy jste jim řekl, že jsem ‚babička nahoře, co potřebuje klid‘. Slyšela jsem vás z chodby, Michaile. Oknem. Každý slovo.“
Klára chytla dech a instinktivně se postavila mezi nás. „Mami, uklidni se. To nemyslel takhle…“ „Takhle to myslel,“ řekla jsem. „A ty, Klárko, jsi mu v tom ani jednou nezabránila. Ani jednou jsi neřekla: ‚Mami, pojď mezi nás‘. Držela jsi v ruce ten hrnek a tvářila se, jako bys mi nesla snídani do vězení. Podívej se na mě. Jsem tvoje matka. A ptám se tě: Kolik z mých peněz zbylo? Dala jsem ti je všechny. Všechny. Protože jsi řekla, že to bude náš dům. Náš. Kde je teďka můj podíl? Ten jeden pokoj s výhledem na túje? A právo dostat čaj jednou za měsíc, když přijdou lidi z práce?“
Michal odložil lahev a prudce se otočil. „Tak tohle teda ne. Tady nikdo nikoho neokrádá. Peníze šly na hypotéku, ale to byla vaše vůle. Nikdo vás nenutil. My vás tady živíme, bydlíte zadarmo, a vy si budete stěžovat na přeleželej čaj?!“ Jeho hlas zesílil. Klára stála s rukama podél těla, tvář úplně bílou. Honzík, který to všechno slyšel z pokojíku naproti, potichu otevřel dveře a vykoukl.
„Michaile,“ řekla jsem tišeji, skoro šeptem. „Neživíte mě. Já mám svůj důchod. A pokud myslíte, že bydlení zadarmo, tak to se pletete. Zaplatila jsem dopředu na hodně dlouho dopředu. Ale konečně mi to došlo. Když nemám svůj klíč od domovních dveří, jen ten od pokoje, a vy mi ho klidně zamknete – ano, myslel jste si, že to nevím, ale minulý týden, když jste měl kamarády, jste otočil západkou na chodbě, abych nemohla ‚náhodou vlézt‘. Co to je? Ochrana před zlodějem?“
Z jeho tváře vyprchala všechna jízlivost. Zůstalo jenom zaražené překvapení. Klára se otočila k manželovi: „Ty jsi ji zamkl? Ty… ty jsi zamkl mojí mámu v pokoji?“ A v jejím hlase poprvé zaznělo něco, co mi připomnělo moji dceru z dětství. To rozhořčení, které zná jenom krev.
Michal couvl ke dveřím. „To byl omyl. Spadla tam petlice, já to…“ Ale už mu nikdo nevěřil. Honzík přeběhl chodbu a objal mě kolem pasu. „Babi, já nechci, abys odešla.“ A v tu chvíli jsem se rozbrečela. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu.
Noc jsem strávila sbalená. Do starého kufru po Karlovi jsem naskládala pár šatů, knihy, fotku z Macochy. Důležité dokumenty jsem měla naštěstí pořád u sebe v deskách – smlouvu o prodeji bytu, výpis z účtu. A adresu. Před měsícem jsem si preventivně opsala číslo na paní Věru, starou kamarádku z Židenic, která bydlela v garsonce na Staré Osadě. „Kdyby cokoli, Jarmilko, přijď. Místa je málo, ale slova je hodně,“ řekla tenkrát. Teď nadešel ten okamžik.
Ráno jsem v kuchyni našla Kláru. Seděla u stolu s nedopitou kávou, pod očima kruhy, jako by celou noc nespala. „Mami… já to nevěděla. Myslela jsem, že jsi spokojená. Že to patří k soužití. Že si zvykneš.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Dcero, soužití neznamená, že jeden člověk zmizí, aby druhý měl víc místa. Já se neztratím. Jen už tady nebudu na obtíž. U Věry mi bude těsno, ale vlastní. A co se týče peněz,“ položila jsem na stůl papír s částkou, „ty nechci zpátky. Protože to byl dar. Ale budu ráda, když mi ty dvě stě tisíc, co jste mi slíbili na rekonstrukci koupelny, pošlete na účet. Budu je potřebovat na nájem nového života.“ Byla to lež – žádné dva sta tisíce neslíbili, ale byl to jediný způsob, jak jim dát šanci zachovat si tvář a mně kousek důstojnosti.
Klára přikývla. Bez jediného slova odběhla do ložnice a vrátila se s obálkou. „Tady je hotovost. Šestnáct tisíc, co jsme měli doma. Zbytek přijde do týdne. Mami, prosím, nezlob se na mě.“ Objala mě tak, jako když byla malá a spadla z kola. Dlouze, pevně, s nosem zabořeným do mého ramene. „Já tě miluju,“ řekla. „Vím,“ odpověděla jsem. A myslela to upřímně.
Odjížděla jsem v poledne. Kufr v kufru staré felicie, kterou jsem si pořizovala s Karlem po revoluci a která stále sloužila. Na sedadle vedle mě ležela aktovka s dokumenty a krabička lineckého cukroví, co mi Honzík tajně vrazil do ruky: „Babi, ať nemáš hlad.“ Zamávala jsem mu a on stál na příjezdové cestě, malý kluk v červené mikině, a mával oběma rukama. Klára stála u branky, objetí zkřížená na prsou, a jen kývla. Michala jsem neviděla. A bylo to tak správně.
Když jsem nastartovala a vyjela z Líšně směrem na Starou Osadu, slunce se prodralo skrz mraky a já si vzpomněla, jak Karel na té Macoše žertoval: „Spadnu, ale tobě aspoň zůstane skvělá fotka.“ Tehdy jsem se smála. Dneska mi po tvářích tekly slzy, ale rty se mi poprvé po dvou letech samy od sebe stáhly do úsměvu. Dozadu jsem se nedívala.
