Jmenuju se Hanka Vopálková, bydlím v Olomouci na stejném sídlišti už šestadvacet let a dvanáct z nich jsem denně chodila kolem bytu v Legionářské ulici, kde se odehrál příběh, co mi dodnes nedá spát. Pracuju jako účetní v malé autodílně na rohu, a tenhle byt jsem znala, protože jsem tam jednou měsíčně vodila psa k sousedce, co hlídala klíče, když majitelé byli pryč. Takže jsem viděla kousky – ne celé divadlo, ale dost na to, abych si to srovnala v hlavě, a zbytek mi doplnila právě ta sousedka a Lukáš, co bydlí v baráku vedle.
Marcela Dvořáková se přistěhovala k Petrovi Kadlecovi, když jí bylo osmadvacet. Byt koupil Petr na hypotéku pár měsíců předtím – tři pokoje, kuchyň s výhledem na vnitroblok, kde fotbalisti z devátého patra kopali do zdi tak, že omítka padala jako sníh. Byt tehdy páchl po starém koberci po předchozích majitelích. Marcela ten smrad vymalovala, vyměnila lina za dlažbu, koupila kuchyňskou linku na míru, pračku, sušičku, později i tu drahou kávovarovou věž, co stála přes patnáct tisíc – viděla jsem ji v krabici, když ji nosič vynášel z výtahu. Splátky táhla většinou ona, protože Petr měnil práce jak ponožky a mezi dvěma zaměstnáními dokázal být klidně půl roku.
Petrova matka, paní Hornová, bydlela o dvě zastávky dál a chodila na nedělní oběd pravidelně jako hodinky. Jednou jsem u nich byla zrovna s klíči od sousedky a slyšela jsem to přes pootevřené dveře – paní Hornová seděla u stolu, rovnala si ubrousek, co ho Marcela sama vyšívala, a povídá: „Ty jsi k nám přišla s prázdnou kabelou, holčičko. Tady nic tvého není." Petr mezitím mlčky dojídal svíčkovou, jako by to slyšel poprvé v životě a vůbec se ho to netýkalo.
Byt prý patřil jen Petrovi. Jeho opora, jeho hnízdo, jeho zásluha, i když splátky chodily hlavně z Marcelina účtu. Podle tchyně jen šťastně přisedla k hotovému pohodlí. Jenže ten byt před dvanácti lety, než se tam Marcela nastěhovala, měl jedinou výhodu – nebyl na ulici. Jinak tam nebylo nic, co by stálo za řeč.
Slyšela jsem, jak se jí zeptala přímo: „Takže byt je jen Petrův, ale na opravu střechy na chalupě u vás v Jeseníkách mám platit já?" Paní Hornová na to odsekla, že rodina je rodina, když se má platit, a majetek je zase jiná kapitola. Petr k tomu dodal něco o tom, ať nehrotí, že matka má pravdu, a že kdyby mu pořád říkali zlatíčko, začal by chtít vlastní trezor a ostrahu. Tohle mi později vyprávěla sousedka, co ten rozhovor zaslechla skrz tenkou zeď panelového domu – u nás slyšíte souseda i když si jen čistí zuby.
Co se stalo potom, to už jsem viděla sama, protože jsem byla zrovna na chodbě s pytlem od popelnic, když přijela stěhovací dodávka. Byla sobota, kolem deváté ráno, mlha ještě ležela nad sídlištěm a z kontejneru vedle vchodu táhl ten typický podzimní zápach shnilého listí. Vedle bydlel i pan Sýkora, invalidní důchodce, co sedával na lavičce před vchodem s rádiem nalepeným na uchu – ten den poslouchal fotbal, Sigmu Olomouc, a vůbec si nevšímal, co se děje kolem něj, dokud kolem něj neprocházeli chlapi s gaučem.
Marcela stála na chodníku s deskami dokumentů pod paží a koordinovala čtyři chlapy jako generál. Znala jsem jednoho z nich – Lukáš, bydlí v sousedním baráku, přivydělává si stěhováním o víkendech. Nosili ven kuchyňskou linku po částech, pak pračku, sušičku, tu kávovarovou věž, postel, skříně, televizi – tu obří, co visela na zdi v obýváku a kterou jsem jednou viděla přes otevřené okno, jak na ní Petr sledoval hokej s nohama na stole.
Petr vyběhl ven v teplákách, bos, a křičel něco o tom, že tohle je jeho domov a že si nemůže takhle odnést „jeho věci". Marcela mu klidně podala papír – později mi to popsal Lukáš, co stál hned vedle – byly to účtenky, všechny, co si dvanáct let schovávala. Faktura za linku, paragon za pračku, smlouva o koupi televize na splátky, kterou splácela ona sama ze svého účtu. Řekla mu prý jen jednu větu, kterou mi Lukáš zopakoval skoro doslova: „Tohle je můj kapitál, Petře. Ty jsi tu jen fasáda."
Paní Hornová dorazila o dvacet minut později, taxíkem, v županu natažením přes noční košili, protože jí volal syn v panice. Stála před domem a křičela, že tohle je ostuda, že takhle se slušná žena nechová, že z rodiny se neodchází s nábytkem. Marcela na ni jen krátce pohlédla a řekla, že z rodiny neodchází – odchází z domácnosti, kterou dvanáct let platila sama, zatímco jí někdo vyčítal, že přišla s prázdnou kabelou.
Do dodávky naložili všechno do jedenácti hodin. Byt zůstal s holými zdmi, prázdnou kuchyní bez linky, jen s tím starým dřezem, co tam byl od předchozích majitelů a co nikdo nestihl vyměnit.
Já jsem to tenkrát neřešila, akorát jsem vynesla popelnice a šla domů na oběd. Ale druhý den jsem potkala sousedku s klíči a ona mi povídala, že Marcela se s dcerou odstěhovala do Brna, kde jí nabídli vedení pobočky řetězce nábytkářských studií, ve kterém pracovala posledních pět let – prý ji tam chtěli už dávno, jen čekala na vhodnou chvíli. Byt v Legionářské prodali o tři měsíce později, protože Petr sám splátky hypotéky bez Marceliných peněz neutáhl a matka mu tentokrát nijak nepomohla.
Co se dělo dál, to už vím jen z doslechu – že Petr bydlí v podnájmu kdesi na Nové Ulici a že matka za ním nejezdí tak často jako dřív, protože teď není co chválit a není u koho sedět k nedělnímu obědu s výhledem na drahou kuchyň.
Pan Sýkora mi minulý týden vyprávěl, že potkal Petra na tramvajové zastávce – stál tam s igelitkou z večerky a čekal na šestku, stejně jako kdysi čekával na tu dodávku, co mu odvážela byt. Prý se ani nepozdravili. Pan Sýkora si jen sedl zpátky na svou lavičku, pustil si rádio a poslouchal, jak Sigma zase prohrává.
