Je mi dvaapadesát a půl století jsem na matku byl naštvaný kvůli jediné větě.
Mojí matce je sedmdesát osm. Jmenuje se Jiřina a bydlí v Olomouci, v tom samém bytě na Novém Světě, kde jsem vyrůstal.
„Večeřel jsi?"
Mohli jsme si telefonovat ve tři odpoledne, hned po obědě, a ona se stejně zeptala, jestli jsem jedl. Volala večer, v devět, a chtěla vědět, co jsme měli k večeři. Dokonce i když jsem jí zvonil, abych řekl něco vážného — že jsem dostal povýšení, že se stěhujeme, že babička je v nemocnici — stejně to tam někam propašovala. „Dobře, dobře. A jedl jsi dneska něco?"
„Mami, je mi padesát dva," říkal jsem jí.
Smála se. „Vím."
„Tak snad už dokážu sám poznat, kdy mám hlad."
Nikdy se nehádala. Jen se příště zeptala znovu, úplně stejně, jako by se ten rozhovor nikdy nestal.
Moje žena Hana mi vždycky říkala, ať to necham být. „Takhle se stará. Jinak to neumí." Chápal jsem to rozumově. Ale něco ve mně se pořád ošívalo — jako by mě ta žena v mysli viděla jako toho patnáctiletého kluka, co přijde z gymnázia hladový a hodí tašku do předsíně.
Před pár týdny odjel náš syn Vojta, je mu devatenáct, studovat do Brna. Bydlí na pokoji v podnájmu s dalšími třemi studenty, kousek od Hlavního nádraží, platí za to osm a půl tisíce měsíčně plus energie. Byl to jeho první odchod z domova.
Ty týdny před odjezdem jsem si myslel, že to mám pod kontrolou. Naložili jsme krabice do auta, obalili pár talířů novinami, prošli jsme spolu nájemní smlouvu, vysvětlil jsem mu, kde si má zařídit trvalý pobyt a jak funguje zdravotní pojištění, když se odstěhuje z okresu. Vojta celou dobu opakoval, ať se nebojím.
„Tati, jedu do Brna. Ne na Nový Zéland."
Pokoj byl malý, ale slušný — psací stůl, skříň, okno do dvora, kde na drátě sušil sousední nájemník prádlo. Hana mu rovnala věci do skříně, já se snažil nelézt jim do toho. Pak jsme odjeli zpátky, dvě a půl hodiny po D1.
Byt v Olomouci mi ten večer připadal podivně prázdný. Vlezl jsem do jeho pokoje — na židli ještě visela stará mikina, kterou zapomněl sbalit, zelená, s nápisem gymnázia odřeným na hrudi.
Vojta mi první tři dny psal sám, krátce — že sklad v obchodě je jinak uspořádaný než doma, že spolubydlící vaří do tři do rána, že potřebuje adaptér na starou lampičku. Čtvrtý den nenapsal nic. Ani pátý. Sedl jsem k počítači, abych si ověřil, kdy mu jde platba za podnájem, a místo toho jsem půl hodiny listoval mapou brněnských čtvrtí, jako by mi to mohlo něco řekl o tom, jestli je v pořádku. Hana mě našla u obrazovky a jen řekla: „Vidíš. Teď to chápeš." Nechápal jsem nic, jen jsem zjistil, že mám v hrudi stejný stažený uzel, jaký jsem si celý život pletl s matčinou úzkostí.
Kolem desáté jsem mu konečně zavolal. Vzal to na ulici, slyšel jsem tramvaj v pozadí. Řekl, že potkal nové spolubydlící, že právě jde kolem Lužánek, že je to tam docela fajn.
A pak jsem se zeptal, úplně automaticky, bez jediné myšlenky:
„Večeřel jsi?"
Nastalo ticho. Hana, která poslouchala z gauče s nohama pod sebou, se rozprskla smíchy. Já sám jsem na pár vteřin zmlkl, jakoby mi to slovo vylétlo z pusy bez mého svolení.
Vojta odpověděl: „Jo, babi."
Všichni tři jsme se rozesmáli. Zavěsil jsem a hned zavolal mámě. Bylo skoro jedenáct večer. První, co řekla, bylo:
„Večeřel jsi?"
Poprvé za tolik let mě to vůbec nerozčílilo. Řekl jsem jí, že jo. A pak jsem jí vyprávěl, co se právě stalo s Vojtou. Smála se tak, že se musela odkašlat.
„Tak vidíš," řekla.
Zeptal jsem se jí, proč je pro ni ta otázka tak důležitá. Proč se vždycky potřebuje ujistit, že jsme jedli.
Řekla mi něco, co jsem už dávno znal, ale co jsem nikdy nespojil s námi. Vyrůstala v Přerově, v chudé rodině, se šesti sourozenci, otec dělal na dráze a ne vždycky bylo na stole dost. Moje babička — její matka — se před každým jídlem ptala, kdo jedl a kdo ne, dřív než si vzala sama. Pro mámu nebyla otázka, jestli jsme jedli, nikdy prázdnou formulí. Byl to jediný způsob, jak si ověřit, že je s námi v pořádku.
Pak si vzpomněla, jak jsem na vojně — tenkrát se ještě sloužilo — čekala na mé telefonáty z kasárenské vrátnice.
„Ptala jsem se tě pořád na to samé," řekla. „Nevzpomínáš si?"
Nevzpomínal jsem si na to vůbec.
Vojta je teď pryč už přes měsíc. Snažím se mu nevolat každý den. Někdy napíše sám. Jindy mu pošlu zprávu já. A ano, občas se zeptám, co jedl. Snažím se to dělat míň nápadně než máma, i když Hana tvrdí, že jsem s ní úplně identický.
Před týdnem přijel Vojta domů na víkend. Hned jak vešel, otevřel ledničku a zeptal se, co je k jídlu. Udělal jsem mu obrovský talíř kuřecích řízků s bramborovým salátem. Jedl a mezitím řekl:
„Teď chápu, proč se babička pořád ptá na to samé."
Dolil jsem mu čaj, i když ještě ani neměl prázdný hrnek, a sáhl po telefonu, abych napsal mámě, že je Vojta doma a má se dobře.
