Opuštěná fena mu každé ráno chodila naproti. Jednoho dne mu položila k nohám štěně a zmizela
Budík zazvonil v půl sedmé. Roman otevřel oči a několik vteřin hleděl do popraskaného stropu pronajatého pokoje.
Za oknem byl listopadový déšť. Stejně šedý jako většina jeho posledních deseti let.
Bylo mu čtyřicet šest. Pracoval jako vedoucí skladu v dopravní firmě, nosil oblek jen na porady a žil v místnosti, kde se viklal stůl a topení začínalo hřát až odpoledne.
Na polici měl jedinou osobní věc: fotografii dcery Elišky. Bylo jí tehdy osm. Dnes jí bylo osmnáct a odpovídala mu většinou jednou větou.
Po rozvodu zůstal byt bývalé ženě a dítěti. Roman se odstěhoval s jedním kufrem a přesvědčením, že je to dočasné.
Dočasnost trvala deset let.
Dopil rozpustnou kávu, vzal aktovku a vyšel. Na autobusovou zastávku chodil každý den stejnou trasou.
U třetího domu se objevila ona.
Středně velká černobílá fena, hubená, s potrhaným koženým obojkem. Už téměř měsíc ho doprovázela. Nikdy se nepřiblížila víc než na několik kroků, ale šla za ním až k zastávce.
— Běž pryč, — říkal jí.
Někdy mával aktovkou. Jednou po ní hodil kaštan, úmyslně vedle. Fena uhnula, ale následující ráno čekala znovu.
— Třeba tě má ráda, — řekla mu kolegyně Irena.
— Nemá důvod.
— Zvířata si důvody nehledají tak složitě jako lidé.
Roman rozhovor ukončil. Neměl rád, když někdo pojmenoval jeho samotu.
Jednoho rána silně pršelo. Fena nepřišla za ním jako obvykle. Stála u opuštěné garáže a kulhala.
V tlamě něco nesla.
Když Roman přistoupil blíž, položila mu k nohám promoklé štěně.
— To nemyslíš vážně.
Štěně tiše zakňučelo. Bylo tak malé, že se mu vešlo do obou dlaní.
Fena se posadila a dívala se na něj. Roman si poprvé všiml, že její obojek není jen potrhaný. Byl příliš těsný a hluboko se zařezával do kůže.
— Někdo tě vyhodil?
Fena sklopila hlavu.
Roman si vzpomněl na večer, kdy stál před bývalým domovem s kufrem. Manželka mu tehdy řekla, ať se nevrací. On přespal na nádraží a ráno šel do práce, jako by se nic nestalo.
Sklonil se a zabalil štěně do šály.
— Dobře. Aspoň dneska tě nenechám.
Zavolal do zaměstnání a poprvé po patnácti letech si vzal neplánované volno.
Předpokládal, že fena půjde za ním. Když se však ohlédl, zůstala u garáže. Udělala několik nejistých kroků, potom si lehla.
Roman se vrátil.
Když se jí dotkl, zjistil, že je vyčerpaná a horká. Zvedl ji také, přestože se mu aktovka sesunula do bláta.
Majitel bytu, pan Brázda, zakazoval zvířata. Roman mu zavolal už z veterinární ordinace.
— Pane Brázdo, potřeboval bych výjimku.
— Jestli jde o psa, odpověď znáte.
Roman mu popsal, co se stalo. Majitel dlouho mlčel.
— Jeden den, — řekl nakonec. — Pak se domluvíme.
Veterinářka zjistila, že fena je podvyživená, má zanícenou ránu pod obojkem a porodila nejméně čtyři štěňata.
— Kde jsou ostatní? — zeptal se Roman.
Fena, které začal říkat Nora, nedokázala odpovědět. Jakmile však dostala infuzi a trochu zesílila, začala u dveří neklidně kňučet.
Roman pochopil.
Odvezl ji zpět ke garážím. Nora se sotva držela na nohou, ale vedla ho mezi zarostlé kůlny až k rozpadlé boudě. Uvnitř našel další tři štěňata.
Jedno bylo velmi slabé.
Veterinářka bojovala celou noc, aby ho zachránila.
Roman seděl v čekárně a držel krabici s ostatními. Přemýšlel, kdy naposledy měl pocit, že na něm někdo skutečně závisí.
Pan Brázda přijel druhý den osobně.
— Čtyři štěňata? Vy jste říkal jeden pes.
— Tehdy jsem o nich nevěděl.
Majitel se podíval na Noru. Ta se postavila před krabici, i když se jí třásly nohy.
— Moje žena měla podobnou, — řekl tiše. — Než zemřela.
Místo výpovědi přinesl starou deku a dovolil jim zůstat do doby, než Roman najde štěňatům domovy.
Trvalo to šest týdnů.
Dvě štěňata si vzali zaměstnanci firmy. Jedno veterinářčina sestra. Nejslabší fenku si Roman nechal. Pojmenoval ji Naděje.
Nora zůstala také.
Jeho pokoj se nezvětšil. Stůl se dál viklal a barva na stěnách neopadala méně. Přesto už nepůsobil jako noclehárna.
Roman začal chodit domů dřív. Přestal přijímat každou přesčasovou směnu. Večer chodil se psy parkem a jednoho dne tam náhodou potkal Elišku.
Dcera se zastavila.
— To jsou tvoji?
— Asi spíš já jsem jejich.
Eliška si sedla k Naději. Nora ji opatrně očichala a položila jí hlavu na koleno.
Poprvé po letech spolu mluvili déle než několik minut.
Eliška začala chodit na procházky s nimi. Neodpustila otci všechno. Roman ani nečekal, že jedno setkání napraví deset let nepřítomnosti.
Ale začal být přítomný teď.
Když se ho Irena později zeptala, proč si nechal dva psy v malém pronájmu, odpověděl:
— Protože jedna z nich mě měsíc doprovázela, dokud nepoznala, že už dokážu někoho nést. A pak mi přinesla to nejcennější, co měla.
Nora ho nezachránila před samotou kouzlem.
Jen mu ukázala, že dveře jeho života nebyly zamčené.
Celou dobu stál zevnitř a držel kliku.