— Opravdu si myslíš, že když jste se vzali, jsem povinná nosit ti snídani, zatímco si prohlížíš svoje sny?

Stála jsem ve dveřích kuchyně, v rukou utěrku, a dívala se na Julii. Ležérně seděla u stolu, v jednom uchu sluchátko, v ruce telefon, před sebou prázdný hrnek. Čekala na kurýra s kávou, jako by bydlela v hotelu, ne v bytě, který jsme s manželem deset let spláceli.

— Věro Ivanovno, dobré ráno, — řekla líně. — Připravuji se na seminář. A Valentin sám říkal, že si vajíčka usmaží.

— Valentin vstává v sedm a jde do práce. Ty vstáváš kolem poledne.

Položila jsem před ni účet za služby.

— Za tenhle měsíc jsi na domácnost nepřispěla ani korunou. Zato sis třikrát objednala jídlo a krabičky nechala kysnout v kuchyni.

Julie se uchechtla.

— Vy jste nám sama nabídla, že tu můžeme bydlet. Kdo za to může, že máte tak zvláštní představu o pohostinnosti?

Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Ne kvůli penězům. Kvůli tónu. Kvůli tomu, že se v mém vlastním domě někdo choval jako majitel a mě zařazoval mezi personál.

Vtom přišel Valentin. Zastavil se ve dveřích.

— Mami, co se děje?

Julie se k němu hned přitiskla.

— Tvoje máma mě zase vyslýchá. Prý mám nechat školy a stát se služkou.

— Lžeš, — řekla jsem tiše.

Valentin se zamračil.

— Mami, prosím tě. Domluvili jsme se, že se nebudeme plést jeden druhému do života.

Tehdy jsem pochopila, že slova už nestačí.

Za půl hodiny jsem se vrátila s modrou složkou.

— Když jste hosté, sepíšeme dohodu o bydlení.

Julie se posadila.

— Jakou dohodu?

— Jednoduchou. Od prvního dne příštího měsíce platíte třetinu energií, kupujete si svoje potraviny, perete si svoje věci, uklízíte kuchyň po sobě a jednou týdně společné prostory. Já nejsem kuchařka, pradlena ani pokojská.

Valentin zbledl.

— Mami, to snad nemyslíš vážně.

— Myslím. Jste manželé. Tak buď budete dospělí tady, nebo si najdete jiné bydlení.

Julie vstala.

— To je ponižující.

— Ponižující je najít svoje nádobí tři dny neumyté a slyšet, že jsem toxická, když chci čistý dřez.

Čekala jsem, že Valentin znovu obejme Julii a postaví se proti mně. Jenže on vzal papír, dlouho četl a pak tiše řekl:

— Máma má pravdu.

Julie se na něj otočila, jako by ji zradil.

— Prosím?

— Vzali jsme se, Julio. Neadoptovala nás moje máma. Já taky pohodlně zvykl, že všechno nějak zmizí: špinavé ponožky, nádobí, účty. Ale to není samo. To dělá ona.

Poprvé jsem viděla, že můj syn opravdu vidí.

Julie se rozplakala, tentokrát už ne divadelně.

— Takže mě vyhazujete?

— Ne, — řekla jsem. — Dávám vám volbu. Dospělost nebo nájemní byt.

O dva týdny později si našli malou garsonku. Ne krásnou, ne pohodlnou, ale vlastní. Valentin přišel po první výplatě s omluvou a balíčkem kávy.

— Mami, já nevěděl, kolik stojí obyčejný život.

— Věděl. Jen jsi to nikdy neplatil.

Julie přišla až za měsíc. Bez sluchátek, bez kurýra, s miskou domácího salátu.

— Věro Ivanovno, můžu vám něco říct? Já jsem byla… hodně drzá.

Nepřijala jsem ji okamžitě jako dceru. Ale přijala jsem její první skutečnou omluvu.

Teď chodí na návštěvu v neděli. Návštěvu. Ne bydlet.

Sedíme u jednoho stolu, ale každý ví, kde jsou hranice.