„Moje nová přítelkyně čeká dítě, takže se odstěhuj z mého bytu. Tedy z našeho,“ usmál se manžel. Netušil, že právě vyhodil ženu, která držela celý jeho podnik pohromadě
Když Pavel vešel do obýváku, Ivana právě prostírala k večeři. Položila na stůl mísu se salátem a čekala, až si manžel umyje ruce.
Místo toho se opřel o dveře, zatočil klíči od auta a řekl:
— Budeme se muset domluvit. Lucie je těhotná. Potřebuje klid, takže by bylo nejlepší, kdybys ses odstěhovala. Z mého bytu. Tedy z našeho.
Usmál se, jako by právě oznámil, že koupil novou sekačku.
Ivaně bylo třiapadesát. S Pavlem prožila třicet let. Vychovali dvě dcery, vybudovali rodinnou firmu na výrobu oken a koupili dům, který Ivana léta splácela ze svého účetního platu.
— Kdo je Lucie?
— Dělá u nás na recepci. Je jí šestadvacet. Nechci žádné scény, Ivo. Dům rozdělíme napůl. Tvůj podíl ti vyplatím postupně.
— Postupně?
— Firma teď potřebuje hotovost. Ty si zatím můžeš něco pronajmout.
Ivana se zadívala na fotografie dcer, na závěsy, které sama šila, a na kredenc po své matce.
Pak se v ní něco uklidnilo.
— Potřebuji tři dny.
Pavel čekal pláč. Místo něj dostal tichou souhlasnou větu. Připadal si jako vítěz.
Odjel za Lucií a Ivana zavolala právničce Daniele, bývalé spolužačce.
— Došlo na to, — řekla. — Mám kopie smluv, převodů i seznam společností.
Pavel byl výborný obchodník, ale nesnášel papíry. Ivana vedla účetnictví, připravovala smlouvy a věděla, které stroje byly koupené ze společných peněz, přestože byly napsané na Pavlova bratrance.
Poslední roky si dělala kopie všeho.
Za tři dny si odnesla jen oblečení, rodinné fotografie a dokumenty. Na stole nechala klíče a krátký vzkaz:
„Přeji hodně štěstí s novým začátkem.“
Lucie se nastěhovala hned v pondělí. Nelíbila se jí kuchyň, zahrada ani nábytek.
— Všechno je tu strašně staré. Uděláme betonové stěny, černou linku a vířivku.
Pavel jí všechno slíbil.
V úterý však nedostal obvyklý přehled zakázek. Hlavní účetní podala výpověď.
— Bez Ivany v tomhle chaosu nezůstanu, — řekla.
Pavel najal mladou účetní. Ta během týdne odeslala chybné přiznání a přehlédla splatnost úvěru.
Ve čtvrtek přijela do domu právnička.
— Zastupuji vaši manželku. Zde je návrh na rozvod a žádost o předběžné zajištění majetku.
Pavel se zasmál.
— Firma je moje.
— Společnost vznikla během manželství a byla financována z rodinných prostředků. Máme doklady o nákupu strojů, pozemků i dvou bytů vedených na jiné osoby.
Úsměv mu zmizel.
Soud dočasně zablokoval převody podílů a prodej majetku. Dodavatelé přestali posílat materiál, protože účetní systém nikdo neovládal. Zaměstnanci nedostali včas odměny a část odešla ke konkurenci.
Lucie ztratila trpělivost.
— Tvrdil jsi, že jsi bohatý.
— Jsem. Jen jsou peníze dočasně zablokované.
— Tak proč nemůžeš zaplatit rekonstrukci?
Dělníci mezitím strhli polovinu kuchyně a odešli, protože nedostali zálohu. Dům vypadal hůř než předtím.
Pavel zavolal starší dceři.
— Potřebuji půjčit.
— Vyhodil jsi mámu z domu kvůli ženě mladší než já. Nevolej mi kvůli penězům.
Po čtyřech měsících soud rozhodl. Ivana získala polovinu firmy, jeden z investičních bytů, většinu úspor a dům. Pavel musel prodat část podniku, aby vyrovnal závazky.
Lucie odjela k matce. Tvrdila, že těhotenství potřebuje stabilitu.
Ivana se do domu nevrátila. Prodala svůj podíl a koupila si menší vilku na kraji města. Založila poradenskou kancelář pro rodinné firmy a během půl roku měla víc klientů, než zvládala.
Pavel skončil jako obchodní zástupce u bývalého konkurenta. Bydlel v jednopokojovém bytě a splácel dluhy.
O rok později vešel do kavárny a uviděl Ivanu u okna. Seděla s klientkou, měla krátké vlasy, elegantní kabát a klidný výraz.
Udělala na něj dojem ženy, která se už nikomu nemusí vysvětlovat.
Pavel se přiblížil.
— Ivo…
Podívala se na něj. Ne se zlobou. Ani s lítostí.
Jen zdvořile přikývla, jako cizímu člověku.
Pak se vrátila k rozhovoru.
Pavel vyšel ven bez kávy.
Teprve tehdy pochopil, že nepřišel jen o dům, firmu a peníze.
Přišel o jediného člověka, který celé roky věděl, jak udržet jeho život v chodu.
A tentokrát už nic opravit neuměl.