První směnu v jídelně na rohu Dlouhé a Rybné jsem měl v listopadu, jednoho z těch večerů, kdy okna zamlžuje déšť a lidé si radši sednou doma pod deku, než aby vytáhli paty ven. Bylo mi třiadvacet, měl jsem čerstvě dodělanou hotelovku a tohle byla moje první práce po škole — číšník na večerní směnu v podniku, který voněl smaženou cibulí a starým dřevem.
Zavíralo se ve devět. Čtvrt hodiny před koncem zůstala v sále jediná host — starší paní v šedém kabátě, seděla u okna, dlaně kolem šálku, který už dávno vychladl. Za sklem blikal neon lékárny přes ulici.
Majitel, pan Doležal, člověk málomluvný a spíš nepříjemný, přišel od kasy s obličejem jak po zkyslém mléku.
„Ta paní tu vždycky sedí až do zavíračky. Zajdi za ní, řekni jí, že je čas, musíme zavřít."
Šel jsem k jejímu stolu. Nevšimla si mě hned — dívala se k oknu, jako by čekala, že někdo hned tak projde po chodníku.
„Promiňte, za chvíli zavíráme. Přinést ještě něco?"
Otočila se. Mluvila tiše, hlas se jí trochu lámal.
„Já jenom čekám… i když vím, že nepřijde."
Zeptal jsem se, na koho čeká.
„Na syna," řekla a pevněji sevřela šálek. „Chodili jsme sem spolu, když byl malý. Vždycky si dával to samé, jablečný závin se šlehačkou. Teď má svůj život, svou rodinu… na mě zapomněl."
Něco se ve mně sevřelo. Máma mi umřela, když mi bylo devět, a celé dětství jsem prožil v takovém hladu — ne po jídle, ale po tom, aby na mě někdo čekal. Řekl jsem, sám nevím proč, bez rozmýšlení:
„Zítra mám volno. Možná… možná bychom si mohli dát kávu, tady někde blízko?"
Chvíli se na mě dívala, jako by zkoumala, jestli to myslím vážně. Pak souhlasila.
Jmenovala se Věra. Bydlela sama v činžáku na Husitské, třetí patro bez výtahu, s výhledem na nákladové nádraží. Domluvili jsme se na jedenáctou v cukrárně kousek odtud, kde káva stála osmdesát korun a nosili ji v porcelánových šálcích se zlatým proužkem na uchu. Od toho dne jsme se vídali každý den — někdy hodinu, někdy dvě, vždycky po mojí směně.
Vyprávěla mi o mládí v Ostravě, o manželovi, který dělal na hutích a umřel na infarkt, když bylo synovi patnáct. O tom, jak sama vychovala kluka, jak prodala zlatý řetízek po babičce, aby mu zaplatila studia v Brně. Syn měl teď dopravní firmu, dvě děti, manželku, která — jak říkala Věra bez zloby, jen s takovou unavenou rezignací — „nejezdí ráda za tchyní na vesnici".
Já jí zase vyprávěl o svých obavách, že se bojím, že si mě nikdo nikdy nebude pamatovat, o prázdném bytě, kam jsem se vracel po směně. Poslouchala mě tak, jak mě předtím nikdy nikdo neposlouchal — beze spěchu, se šálkem v obou dlaních, přikyvovala v rytmu mých slov.
Začala mi říkat „synku". Já jí nosil pomeranče z trhu na Havlíčkově náměstí, protože říkala, že má ráda jejich vůni v zimě. Jednou jsem jí přinesl starý CD přehrávač s písničkami Karla Gotta, protože vzpomínala, jak jí je manžel zpíval. Plakala, když uslyšela první tóny.
V březnu začala víc stonat. Kašel, co nepřestával, pak dušnost. Odvezl jsem ji na pohotovost do Vinohradské nemocnice, celou noc jsem seděl na chodbě na plastové židli, dokud lékař neřekl slovo, které jsem slyšet nechtěl: rakovina plic, stadium už příliš pokročilé na operaci.
Zůstal jsem u ní. V práci mi upravili rozvrh, pan Doležal souhlasil — asi to i on nakonec pochopil, i když nic neřekl, jen mi jednou nechal na stolku kousek jablečného závinu, „pro tu paní od okna", zabalený ve svačinovém papíru.
Věřin syn přijel jednou, na deset minut, s kyticí zřejmě koupenou na benzínce. Řekl, že má „průšvih ve firmě", políbil ji na čelo a odešel. Věra nic neřekla, jen dlouho hleděla na dveře, za kterými zmizel.
Poslední dubnový týden, večer, kdy na chodbě v televizi zrovna běžely Snídaně s Novou v repríze a za oknem zapadalo slunce nad nemocničním parkovištěm, mě Věra vzala za ruku. Kůži měla už tehdy skoro průsvitnou, žíly jako na staré mapě.
„Chtěl bys být mým synem?" zeptala se.
Hlas se mi zlomil, když jsem odpověděl:
„Ty jsi matka, kterou jsem nikdy neměl. A já jsem syn, kterého jsi potřebovala."
Objali jsme se — opatrně, protože ji bolela žebra od kašle — a to bylo naše poslední rozloučení. Umřela k ránu, zatímco jsem podřimoval na židli a držel ji za ruku.
Na pohřbu byl jen syn, jeho žena a já. Po obřadu za mnou syn přišel, chtěl mi něco předat — ne peníze, jen klíč.
„Máma před dvěma měsíci změnila závěť," řekl, aniž by se mi podíval do očí. „Odkázala ti byt na Husitské. Notář to má všechno připravené, listina je u něj, stačí se dostavit s občankou."
Ten byt jsem nechtěl. Ale šel jsem k notáři, podepsal jsem, vyzvedl klíče — protože Věra by to tak chtěla, abych neodmítal to, co sama rozhodla, dokud ještě mohla rozhodovat.
Dneska bydlím ve třetím patře bez výtahu, s výhledem na nákladové nádraží. Na příborníku stojí CD přehrávač s písničkami Karla Gotta. Někdy, když se vrátím ze směny, pustím desku a sednu si s kávou k oknu — tak jak sedávala ona, čekala na někoho, kdo už nepřijde, jenže teď čekám já na nikoho, a to mi úplně stačí.
