Kavárna U Zlatého kohouta v Českých Budějovicích voní o páté odpoledne čerstvým štrúdlem a mletou kávou, a právě tam Veronika Dvořáková každý čtvrtek sedává u okna s hrnkem, který ani nedopije. Je jí čtyřiačtyřicet, pracuje jako účetní v menší firmě na Lannově třídě, a tenhle stolek si vybrala schválně — je odsud vidět na lékárnu, kam máma chodila pro léky na srdce.
Vzala kabelku, otevřela postranní kapsu a vytáhla obálku. Papír byl už trochu zvlněný, jako by ho někdo často mačkal v dlani a pak zase narovnával. Dopis napsala před třemi měsíci, v noci, kdy nemohla usnout, a od té doby ho nosí všude s sebou, i když ho nikdy nikomu nepošle.
Mami, dala bych cokoliv za to, slyšet ještě jednou, jak na mě voláš z kuchyně. U tebe to znělo jinak. Teple. Bezpečně. Jako by se do jednoho slova vešlo úplně všechno — že se o mě staráš, že jsem pro někoho opravdu důležitá.
Chybí mi tvůj smích z verandy na chalupě v Hluboké, ten, co se rozléhal přes celou zahradu. Chybí mi, jak jsi uměla ten nejhorší den udělat snesitelným jen tím, že jsi byla vedle mě a mlela hrníčky do myčky, jako by se nic nedělo. Chybí mi tvoje otázky, na které jsem si občas stěžovala, že jsou vlezlé — a teď bych dala nevím co, aby mi je někdo zase položil.
Veronika se zarazila nad poslední větou a prstem přejela po inkoustu, který se trochu rozpil. Vzpomněla si, jak jí tenkrát, loni v listopadu, zavolala sestra Jitka z nemocnice v Strakonicích a řekla jen: "Verčo, přijeď, mamka je na kardiologii, není to dobrý." Byla středa, pršelo, a Veronika měla na stole rozdělanou uzávěrku, kterou nechala ležet a jela tři hodiny autem, protože vlak by jel přes Tábor a to bylo pomalejší.
Máma, Jarmila Dvořáková, zemřela o dva dny později, ve čtvrtek nad ránem, a Veronika u toho nebyla — usnula v křesle na chodbě kolem čtvrté a sestřička ji probudila až po všem. To je ta věc, kterou nikomu neřekla, ani Jitce, ani manželovi Tomášovi: že usnula. Že ten poslední okamžik jí patřil náhodě, ne lásce.
V kavárně k ní přistoupila servírka, mladá holka jménem Nikol, a zeptala se, jestli nechce dolít. Veronika zavrtěla hlavou a sledovala, jak venku na Lannově třídě projíždí tramvaj číslo 1, plná lidí vracejících se z práce. Dopila kávu, i když byla vlažná.
Problém, který teď řešila, se netýkal jen smutku. Týkal se chalupy v Hluboké nad Vltavou — dřevěnice po dědovi, kterou máma posledních patnáct let udržovala a kam Veronika jezdila každé léto jako dítě. V závěti, kterou sepsala notářka v Českých Budějovicích paní Součková, stálo, že chalupa připadá rovným dílem Veronice a Jitce. Jenže Jitka, o rok starší, se v tom bytě poslední rok o mámu starala sama, protože Veronika bydlela se svou rodinou v Praze a dojížděla jen na víkendy — a teď, tři měsíce po pohřbu, Jitka přišla s návrhem, že by chalupu "pro klid v rodině" raději prodala a peníze si rozdělily, protože prý "stejně tam nikdo nejezdí."
Veronika věděla, co to znamená. Jitka potřebovala peníze na splátku hypotéky za byt na Sídlišti Máj, kde bydlela s přítelem Radkem, a chalupa byla nejrychlejší cesta, jak k nim přijít. Sto dvacet tisíc korun dluhu na kreditce, o kterém se Jitka zmínila jen jednou a pak to rychle zabalila do jiného tématu — to Veronika slyšela a zapamatovala si to.
Ten čtvrtek v kavárně se rozhodla, že na schůzku s Jitkou, domluvenou na sobotu u notářky, vezme dopis s sebou. Ne aby ho ukázala. Jen aby věděla, proč tam vlastně jde.
V sobotu ráno se sešly v kanceláři notářky Součkové na náměstí Přemysla Otakara II. Jitka přišla s deskami plnými papírů a rovnou začala mluvit o realitní kanceláři, která prý má zájemce, nějaký pár z Prahy, co by chalupu koupil i s pozemkem za tři miliony dvě stě tisíc. Mluvila rychle, nedívala se na Veroniku, ale na notářku, jako by potřebovala, aby to potvrdil někdo neutrální.
"Já tu chalupu prodávat nechci," řekla Veronika a položila na stůl obálku s dopisem — ne aby ji otevřela, ale aby měla v rukou něco pevného, zatímco mluví. "Máma tam chtěla, abychom jezdily. Obě. Napsala to i do závěti, ne náhodou rovným dílem."
"Já vím, co napsala," odsekla Jitka a konečně zvedla oči. "Ale ty si tam zajedeš jednou za léto na týden a já se s Radkem courám s hypotékou, co nám měsíc co měsíc ukrajuje z výplaty. Nemůžu si dovolit romantiku o mámině chalupě."
Notářka zasáhla, že podle zákona může podíl prodat jen se souhlasem druhé spoludědičky, případně požádat o rozdělení spoluvlastnictví soudní cestou, což by trvalo měsíce a stálo obě víc, než by za to dostaly. Jitka na to mlčela, rovnala papíry, ruce se jí lehce třásly.
Veronika otevřela kabelku, vytáhla ne dopis, ale telefon, a na displeji ukázala bankovní aplikaci. "Mám sto dvacet tisíc na vkladní knížce, co jsme s Tomášem šetřili na rekonstrukci koupelny. Půjčím ti je. Bez úroku, na tři roky, napíšeme to u paní notářky jako smlouvu. Ale chalupa zůstává. Oba naše jména v katastru, jak to máma chtěla."
Jitka se na displej dívala dlouho, pak si přejela dlaní po tváři. "Proč bys to dělala."
"Protože jsem u toho posledního rána usnula," řekla Veronika potichu, "a chalupa je to jediný místo, kde pořád slyším, jak na mě volá z verandy."
Notářka sepsala smlouvu o půjčce ještě ten den, s podpisy obou sester a doložkou o splátkovém kalendáři — tři tisíce korun měsíčně po dobu tří let plus jednorázová splátka, pokud Jitka prodá byt na Máji dřív. Chalupa v katastru zůstala zapsaná na obě, přesně jak stálo v závěti.
Cestou ven si Veronika ještě jednou sáhla do kabelky, nahmatala obálku s dopisem a nechala ji tam. Nebyla to věc, kterou by teď potřebovala číst. Věděla, co v ní je, a věděla i to, že o víkendu pojede do Hluboké otevřít okenice a vyvětrat, protože máma nesnášela, když ten dům zatuchl.
