Bylo mi dvaačtyřicet, když jsem konečně přestala kontrolovat telefon každých pět minut.
Jmenuju se Božena, mám květinářství na Žižkově, na Husitské, dva bloky od Ohrady. Můj bratr Tomáš, o šest let mladší, převzal po tátovi autodílnu v Hostivaři — tři stání, kanál, kompresor, který vyl jako starý pes. Táta to zapsal na Tomáše, protože „kluk má mít řemeslo v ruce", a mně nechal pozemek u Sázavy, který jsem stejně prodala, abych si otevřela květinářství.
Domluvili jsme se ústně — protože u nás v rodině bylo všechno ústně — že dílnu jednou rozdělíme napůl, protože já jsem patnáct let dělala tátovi účetnictví zadarmo, po večerech, po zavíračce, s kalkulačkou a šanonem, u kuchyňského stolu, na kterém stála sklenička se zbytkem čaje s citronem, vždycky vystydlá, protože jsem zapomínala ji dopít.
Táta umřel v únoru, před dvěma lety. Zápal plic, deset dní na Vinohradské nemocnici. Tomáš za těch deset dní přijel třikrát. Já spala na židli na chodbě, protože na pokoji nebylo místo, a jedla jsem sendviče z automatu, protože bufet zavírali v šest.
Po pohřbu Tomáš řekl, že „prozatím" nechá všechno tak, jak je, aby „nedělal papírový bordel", a já souhlasila, protože jsem byla v smutku a neměla sílu na notáře.
Čekala jsem. Volala jsem každý měsíc, pak co dva. Vždycky něco: sezóna, zákazníci, žena nemocná, dcera na táboře, nemá čas, vždyť přece vidí, jak je zavalený. Vymýšlela jsem mu omluvy sama, abych se s ním nemusela hádat. Posílala jsem esemesky k svátku, dostávala odpověď o tři dny později, jedním slovem: „dík".
Loni na Štědrý den za mnou přijel na hodinu, snědl rybí polévku, řekl, že musí jet, protože tchyně čeká, a odešel bez cukroví. Nezeptal se, jak jde květinářství. Nezeptal se, jestli to sama zvládnu na Silvestra.
V březnu jsem šla k notářce na Táboritské, k té samé, u které táta podepisoval závěť, abych se zeptala, jak to skutečně vypadá na papíře. Paní notářka, energická žena v brýlích s červenými obroučkami, otevřela výpis z katastru a řekla bez emocí: dílna je už tři roky celá na Tomáše, žádný zápis na mé jméno, žádná smlouva, žádný svědek na to ústní „rozdělíme si to". Papír si nepamatuje sliby vyřčené u hrobu.
Vyšla jsem ven, sedla si na lavičku u tramvajové zastávky, tam, kde to vždycky voní pečenými kaštany z budky na rohu, a poprvé od tátovy smrti jsem neplakala žalem, ale vztekem na sebe samu — za ty dva roky čekání na telefonát, který měl přijít, „až bude čas".
Zavolala jsem Tomášovi ten samý večer. Zvedl to po čtvrtém zazvonění, v pozadí jsem slyšela televizi — zápas, komentátor křičel něco o rohovém kopu.
„Byla jsem u notářky," řekla jsem.
Ticho na druhé straně trvalo déle, než mělo.
„Boženo, teď není čas, mám návštěvu…"
„Nežádám o půlku dílny, Tomáši. Žádám o patnáct let účetnictví, které jsem dělala zadarmo, protože jsem si myslela, že jsme rodina, a ne že dělám dobrovolnickou práci pro tvoji firmu."
„Tak to není…"
„Tak to přesně je."
Zavěsila jsem. Nečekala jsem na odpověď, protože jsem už věděla, jaká bude: další „musím jet", další tři dny mlčení.
Týden nic. Pak esemeska: „Můžeme si sednout, promluvit si." Šla jsem. Ne s nadějí na půlku dílny — s tou nadějí jsem se rozloučila už na lavičce u kaštanů — ale abych uzavřela účet, který jsem si sama vystavila zadarmo.
Sešli jsme se v hospodě na Husitské, tam, kde si táta vždycky objednával česnečku s vejcem. Tomáš přišel se dvacetiminutovým zpožděním, omlouval se kolonou na Jižní spojce. Objednal si kávu, já vodu s citronem.
„Chci, abys věděla, že jsem to neudělal schválně," začal.
„Vím. Udělal jsi to pohodlně. To je horší."
Vyndala jsem z kabelky obálku — ne s požadavkem poloviny dílny, ale s fakturou, kterou jsem připravila společně se svojí účetní: patnáct let vedení účetnictví, oceněné nejnižší možnou hodinovou sazbou, vyšlo na sto devadesát tisíc korun. Ne abych mu zruinovala firmu — rozložila jsem to na splátky na čtyři roky, s úrokem nižším než v bance. Ale reálné, na papíře, u notáře, s termíny.
Tomáš zbledl, když uviděl tu sumu.
„Nemám takové peníze hned k dispozici."
„Nechci je hned. Chci je na papíře. S podpisem. Protože poslední ústní dohody v naší rodině skončily tak, že stojím sama v květinářství a počítám objednávky na Dušičky, a ty hraješ stolní fotbal s tchyní na Štědrý den."
Podepsal. Ne hned — odešel, vrátil se po třech dnech, ale podepsal, protože věděl, že jinak půjdu k soudu, a tam by to vyšlo dráž a déle, a všichni zákazníci dílny by se to dozvěděli hned, protože v Hostivaři se drby šíří rychleji než zákazník po olej.
Od té doby nečekám na bratrův telefonát. Už neplánuju, co bych řekla, kdyby zavolal v neděli. Květinářství na Husitské má teď nad dveřmi ceduli s mým jménem — objednala jsem si ji ten samý týden, kdy jsme podepsali papíry u notářky, jako bych si sama sobě chtěla připomenout, že to já platím nájem, já zavírám pokladnu, já rozhoduju.
Tomáš volá jednou za čas, aby se zeptal na platbu, vždycky včas, vždycky se stejnou krátkou formulí: „dík, Boženo." Už se neptám, jak jde dílna. Nemusím. Kupuju si květinu na vlastní stůl, chryzantému, tu samou, kterou jsem dřív vždycky nechávala pro zákazníky, a stavím ji na okno, odkud je vidět na zastávku tramvaje a budku s kaštany.
