Papírek se Zdenčiným písmem ležel přilepený na obálce, která mi ráno vyklouzla pod dveřmi: "Přečti si to, než budeme bez vody." Sousedka z patra níž to myslela doslova. V obálce byl dopis od firmy, která chtěla na louce za tratí, kam se dívám z kuchyňského okna už třicet let, postavit datacentrum — budovu bez oken, plnou serverů, co prý budou "pohánět budoucnost". Jmenuju se Hana Brožová, učím chemii na kolínském gymnáziu, a tu louku jsem znala nazpaměť ještě z dob, kdy po ní jako holka honila draka.
Projekt měl odebírat elektřinu jako malé město a vodu na chlazení čerpat přímo z místního vodovodu. V Kolíně, kde v létě i tak řešíme omezení zálivky zahrad, to zavánělo bojem.
Na obecní schůzi v kulturním domě bylo narváno, vzduch těžký od vlhkých bund a kafe z automatu, lidé stáli i na chodbě a nakukovali přes hlavy těch vpředu. Starosta se snažil mluvit o pracovních místech, o investicích, ale nikdo mu nevěřil — datacentrum podle plánu měla obsluhovat jen pár desítek techniků, zbytek řešily roboty a klimatizace. Zdenka vstala, židle za ní zaskřípala po parketách, a řekla nahlas, co si myslela celá hala: "Tak nám zdražíte elektřinu, vezmete vodu, a díky za nic."
Firma se jmenovala Vertex Cloud Solutions, americký investor s českou dcerskou společností. Jejich mluvčí, mladý muž v obleku za cenu mého platu na tři měsíce, tvrdil, že "transparentnost a dialog s komunitou" jsou pro ně prioritou. Dialog vypadal tak, že na dotazy ohledně spotřeby vody odpovídal obecnými frázemi a sliboval studie, které nikdy nedorazily.
Mezitím ceny elektřiny v regionu začaly růst ještě dřív, než se stavba vůbec rozjela — distributor zdražoval kapacitu v síti kvůli "budoucí zátěži". Platili jsme za něco, co ještě ani nestálo.
Jednou večer mi Zdenka přinesla vytištěný článek a položila ho na stůl mezi hrnky: podobný spor právě vyhráli v New Yorku, kde guvernérka podepsala moratorium na výstavbu velkých datacenter žeroucích přes padesát megawattů — tolik, co spotřebuje celé město. Důvod byl stejný jako u nás: zdražování energií, přetížená síť, mizející voda. "Tak vidíš, že to jde," řekla Zdenka a podtrhla si propiskou jednu větu, jako by to byla poslední naděje.
Vytiskla jsem tu zprávu znovu, pro sebe, a nesla ji na radnici. Úřednice na přepážce se jen pousmála: "To je Amerika, paní Brožová. My máme jiné zákony." Jenže Zdenka měla vztahy — její syn dělal pro právní poradnu zaměřenou na životní prostředí a poslal nám kontakt na advokátku, co se podobnými případy živila.
Advokátka se jmenovala Petra Kadlecová a hned při první schůzce v kavárně na náměstí, mezi dvěma kávami, řekla jasně: "Bez posouzení vlivu na vodní zdroje stavební povolení neobstojí. Musíme napadnout proces, ne stavbu." Sepsali jsme petici, sebrali přes osm set podpisů za tři týdny, obcházeli jsme s ní trh a čekárnu u doktora, a hlavně — podali jsme odvolání proti územnímu rozhodnutí s odkazem na nedostatečné hydrogeologické posouzení.
Vertex Cloud na to reagoval nabídkou. Pozvali zástupce obce i pár aktivistů, mě včetně, na "kulatý stůl" do hotelu u nádraží, do salonku, kde to páchlo starým kobercem a instantní kávou z termosky. Mluvčí v obleku, teď už bez úsměvu, rozložil na stůl papíry a navrhl: firma profinancuje novou vodárenskou infrastrukturu pro celé město, pokud stavba dostane zelenou. Zdenka se na mě podívala a jen zavrtěla hlavou.
Řekla jsem mu přímo: "Vy nám nabízíte, že nám prodáte vodu, kterou jste nám nejdřív chtěli vzít. To není dar, to je vyděračství s PR fotkou." V salonku bylo najednou slyšet jen ventilaci. Starosta, který do té doby mlčel a jen klepal propiskou o desku stolu, si odkašlal a prohlásil, že bez posouzení dopadu na vodní zdroje žádné razítko nedá.
Stavební řízení se zadrhlo na odvolání. Vertex Cloud čekal čtrnáct měsíců na nové posudky, mezitím jim vypršela opce na pozemek a majitel — místní zemědělské družstvo — ji neprodloužil. V lednu letošního roku přišla zpráva, že projekt v Kolíně firma stáhla a přesunula kapacity jinam, do průmyslové zóny u Ostravy, kde je sice uhelná minulost, ale i jiná vodní bilance.
Zdenka mi tu zprávu přinesla osobně, vytištěnou, a položila ji na kuchyňský stůl vedle konvice s heřmánkovým čajem. Nalila si šálek, foukla do páry a řekla: "Tak jsme to ustály." Nic víc. Žádné velké věty o vítězství.
Minulý týden jsem šla kolem té louky za tratí. Nic tam nestojí, trs pampelišek rostl přímo v místě, kde měl být plot kolem transformátoru. Zavolala jsem Petře Kadlecové, že chceme založit spolek, který bude sledovat podobné projekty v okolí — ne proti technologiím, ale za to, aby se nikdo nerozhodoval o naší vodě bez nás. Zakládací listinu jsem podepsala rovnou v její kanceláři, propiskou, kterou mi napůl žertem darovala jako "zbraň proti příštímu kulatému stolu".
