— Tak dělej, Karle, kde jsou ty zatracený prstýnky?! Vždyť je za deset minut osm, v matice na nás budou čekat jak na blbce!
Jana už přehrabovala kabelku potřetí a nervózně při tom popotahovala ramínko šatů. Vedle ní poskakoval na jedné noze její muž Karel a marně se pokoušel zapnout si pásek u kalhot.
— Vždyť jsem ti říkal, ať si je necháš v kabelce! Ne, tys je musela strčit do tý přihrádky v autě! — vrčel a zoufale prohledával kapsy saka.
Babička Hedvika stála opřená o futro dveří a mlčky si prohlížela tuhle ranní frašku. Byla už oblečená, v černých šatech s bílým límečkem, na hlavě šátek uvázaný na babku, připravená vyrazit na svatbu svého jediného vnuka Davida. Jenže Jana s Karlem, co přijeli už včera večer a přespali u ní ve světnici, jí slíbili, že ji odvezou na „vyzvednutí nevěsty“ a pak na úřad do okresního města. Místo toho v pět ráno vyvolali hotový blázinec.
— Babičko, neviděla jste tu sametovou krabičku? — vyhrkla Jana a přitom bez okolků shrnula ze stolu hromadu starých novin.
— A David si ty kroužky nevzal včera? — zeptala se Hedvika klidně a natáhla si rukavičku.
— Ne! Dal je Karlovi a přikázal mu, ať je osobně doveze na obřad! — odpověděla Jana a vrhla se k prádelníku.
V tu chvíli Karel vítězoslavně vykřikl. Vytáhl prstýnky z vnitřní kapsy saka, kam si je včera po pěti pivech údajně „bezpečně“ schoval. Jenže radost netrvala dlouho. Jeden z kroužků mu vyklouzl z neohrabaných prstů, ťukl o parkety, odrazil se a s tichým zacinkáním zmizel pod starou, masivní skříní.
— Do háje! To je ale blbý znamení! — vydechla babička a instinktivně se chytila za hruď.
— Čí spadl? Davidův? — zeptala se rychle Jana a bleskurychle si klekla na kolena.
— Ne, Kristýnin… ten tenčí — zamumlal Karel a pokusil se skříní pohnout. Jana už ležela na břiše a hmatala v prachu.
Babička Hedvika nic neřekla. Sevřela rty a v duchu si odříkávala modlitbu. Svého vnuka Davida milovala nade všechno. Vychovala ho odmalinka, když jeho rodiče odešli za prací do Německa. David byl její chlouba, vysoký, pracovitý chlap, co uměl vzít za práci. Když se vrátil z vojny, všichni ve vesnici čekali, že si vezme Lucku od sousedů, se kterou od páté třídy chodil za ruku a která po něm odjakživa pokukovala.
Jenže on si jednou dovezl z Brna tuhle… Kristýnu. Městskou slečinku s nehty jako nevěstka a nosánkem nahoru. Babička ji poprvé uviděla doslova den před svatbou. A to, co viděla, se jí vůbec nelíbilo.
— Našla jsem ji! — vykřikla Jana a vytáhla tenký zlatý kroužek. Otřela ho do sukně a ohrnula nos. — Bože, vždyť je to tenký jak drátek! Mohli si aspoň udělat rytinu. Babičko, to je David tak škrt, nebo tak chudej?
Hedvika neodpověděla. Jen opatrně přejela prsty po vnitřní straně kabátku, kde měla pečlivě přišpendlené dvě ploché našité kapsičky. Byla v nich celá její úspora — pětasedmdesát tisíc v hotovosti, co si za celý život nastřádala z důchodu a z prodeje vajec. Rozhodla se: počkám, jak se ta městská fiflena dneska zachová. A podle toho buď peníze dám jim na svatbě, nebo je radši šoupnu Davidovi potají, až bude sám. Bez manželky.
Ráno bylo sice chladné, ale svěží. Jenže vítr rychle sílil, od lesa se valily těžké olověné mraky. „Vyzvednutí nevěsty“ proběhlo nějak překotně, nervózně a vůbec ne vesele. Kristýna se celou dobu tvářila, jako by jí pod nosem rozkrájeli cibuli, neustále si odfukovala narůžovělé tvářičky, koulela očima a šeptala Davidovi: „Bože, to je otrava… kýč jak z devadesátek… hlavně ať už jedem, ať to máme za sebou…“
Davida ta slova bodala, ale byl zamilovaný, slepý a šťastný. Zvedl nevěstu do náruče a nesl ji k nazdobenému autu. Před brankou se ale musel zastavit — přes celou cestu se táhla hluboká kaluž od včerejšího lijáku.
— Jestli se mě pokusíš přeskočit, tak tě zabiju! Spadneš a hodíš mě do bahna! — zaječela Kristýna a tak prudce sebou škubla, že se jí těžký, drahý závoj i s vysokým hřebenem sesunul z naleštěných vlasů.
David se snažil udržet rovnováhu a přitom ji zachytit, jenže Kristýna ho udeřila pěstí do ramene:
— Pusť mě! Chyť ten závoj, debile, vždyť stál patnáct tisíc!
Bylo pozdě. Běloskvoucí obláček tylu s tichým žbluňknutím přistál přímo v kalné louži. Babička Hedvika jen hořce zavrtěla hlavou, přistoupila k plotu, vytáhla ten špinavý závoj z vody a převěsila ho přes plaňku. Sousedka Marta, co kolem zrovna nesla otýpku dříví, se pokřižovala:
— Hedviko… to je zlý znamení. Moc zlý.
— Já vím, Marto… já vím… — odtušila babička, aniž by se otočila.
Obřad proběhl rychle a bez jiskry. Hostina dva dny, hlasité přípitky, ale Hedvika seděla v koutě a mlčela. Peníze nechala v kapsičkách.
A pak začala každodenní realita. David vzal stavební parcelu hned vedle svého otce a začal budovat nový dům. Rozšiřoval hospodářství, pořídil si další kus pole. Babička čekala, že ji přijde navštívit, že si spolu sednou a popovídají si jako kdysi. Místo toho jen občas zaběhl, dal „Ahoj, babi, nashle“ a zmizel. Vypadal unaveně, očima jako by těkal po zemi. A hlavně — pořád nikde žádné dítě. Hedvika si tolik přála pochovat Davídkovo miminko… ale rok se měnil v druhý a v jejich domě se nikdo malý nesmál.
Jednoho odpoledne, na začátku podzimu, viděla Hedvika ze své zahrádky, jak se k její chalupě řítí Jana. Skoro běžela, což bylo divné — obvykle, když už se s Karlem uráčili přijet, proseděli celý víkend v hospůdce a k babičce sotva strčili nos.
— Babi! — křičela Jana už od branky.
Hedvika si v lavoru opláchla ruce od hlíny, utřela je do zástěry a otevřela dveře. Jana vtrhla dovnitř úplně bílá.
— Babi… já dneska něco zjistila… mám z toho husí kůži ještě teď!
— Tak se napij a mluv — řekla klidně babička a posunula k ní hrnek s čajem.
— Ne, to není o mně! Jde o Davida! O Kristýnu! — Jana si sedla a zhluboka oddechla. — Byla jsem dneska v Brně na gynekologii, vyzvednout výsledky. A mám tam spolužačku Petru, co dělá sestru. Seděla jsem v čekárně a najednou koukám — z ordinace vychází Kristýna! Jen jsem chtěla vstát a pozdravit ji, a ona přede mnou utekla, schovala si obličej. Tak jsem hned vlitla za Petrou a ptám se: „Co tady dělala Kristýna?“ A víš, co mi Petra řekla? Že Kristýna tu byla už potřetí za poslední čtyři roky! A pokaždé s tím, že chce interrupci! Že prý manžel rozhodně nechce děti, brečí tam doktorům a žádá o přerušení. A ona to tvrdí, babi, i dneska! Ptala se jich na termín!
Babička Hedvika na chvíli zkameněla. V jejích očích se mihla úzkost, ale pak se proměnila v ledový klid.
— Počkej… David nechce děti? Vždyť se z toho může zbláznit! Kolikrát mi řekl, že by dal cokoliv za syna…
— No právě! Proto jsem hned běžela za tebou. Kristýna mu lže do očí a zabíjí jeho děti! A zítra má zase jít do nemocnice…
— Jano… — řekla Hedvika tiše a položila vnučce ruku na rameno. — Teď hezky nasedni a jeď domů. A Davidovi zatím ani slovo. Nejdřív si promluvím s Kristýnou. A pak uvidíme.
K tomu rozhovoru ale vůbec nedošlo. Druhý den pozdě večer se na zápraží objevil David. Nevešel, doslova se zřítil na práh a chytl se futra. Oči měl prázdné, jako vyhaslé uhlíky, celý se třásl.
— Babi… Kristýna je v nemocnici. Dítě… dítě jsme ztratili… — vyrazil ze sebe skrz zaťaté zuby a pak si zakryl obličej velkýma rukama. Jeho ramena sebou škubala, ale oči zůstávaly suché.
Hedvika k němu přistoupila, objala jeho hlavu a přitiskla si ji k boku.
— Vím, Davídku. Jana ji včera viděla ve městě.
Ztuhl. Zvedl k ní nechápavý pohled.
— Co… co jí viděla?
Babička si těžce povzdechla, přisedla si vedle něj na starou lavici a začala mluvit. Vyprávěla mu o tom, co jí Jana řekla. O třech zamlčených těhotenstvích, o lžích, o tom, jak se Kristýna pokaždé vrátila domů jako by nic. David poslouchal a barva z jeho tváře úplně zmizela.
— Ale… vždyť mi řekla, že šla jen na kontrolu… že pak najednou začala krvácet… že se to prostě stalo…
— Davide, poslouchej mě — řekla babička a vzala jeho tvář do dlaní. — Já ti teď povím příběh, co jsem ještě nikomu neřekla. Před tvým dědou jsem byla zamilovaná do jednoho důstojníka. Krásný to bylo, hory přenášel. Chtěl si mě vzít a já váhala. A pak jsem ho jednou večer u kulturáku viděla s jinou. Stál u ní, přesně tak, jak stával u mě, a šeptal jí do ouška ty samé sliby. Víš, co jsem udělala? Otočila jsem se na podpatku a vymazala ho ze života. Bez scén, bez slz. Protože, hochu, ten, kdo jednou zradí a zalže v tom nejzásadnějším, udělá to znovu.
Odmlčela se a přejela mu prstem po tváři.
— Kristýna ti lhala. Nepotratila, ona šla na přerušení. A ty to víš. Teď jeď domů, sedni si naproti ní a řekni jí jen: „Kolikrát jsi byla vlastně těhotná?“ Žádný křik, Davide, jen tichý hlas. A pak budeš vědět, co dál.
Dlouhou chvíli bylo ticho. Pak se David zvedl, oči měl najednou tvrdé a jasné. Beze slova vyšel ven do tmy.
Co se té noci v jejich rozestavěném domě odehrálo, to nikdo přesně neví. Ale hned druhý den si sousedka všimla, že do dvora zajíždí bílá dodávka a stěhováci vynášejí krabice a tři velké kufry. Kristýna seděla uvnitř, nepromluvila ani slovo a nepodívala se na nikoho. Ještě téhož odpoledne odjela taxíkem do Brna a už se nikdy nevrátila.
Davida to samozřejmě zdrtilo. První měsíce chodil jako bludný stín, postavil zeď kolem svého pozemku a mlčel. Babička mu jednoho večera tiše vstrčila do kapsy u bundy obálku s pětasedmdesáti tisíci. „Ať máš do začátku, až budeš chtít začít znovu,“ zašeptala. Neřekl nic, jen jí stiskl ruku.
Uběhlo deset let. Hedvika zestárla, ale držela se. Jednoho sobotního odpoledne se na dvoře nečekaně objevil David. A nebyl sám. Vedle něj stála drobná, tmavovlasá žena s klidným úsměvem — Veronika. A v náručí držela kočárek. David k babičce přistoupil, usmál se a podal jí zažloutlý snímek z ultrazvuku, kde bylo jasně vidět malou, živou tečku.
— Tak se podívej, babi. To je tvůj pravnouček. Svatbu jsme měli včera, ale hostinu chceme udělat tady, na dvoře, za čtrnáct dní. A tentokrát — žádný závoj.
Babička Hedvika si vzala ten obrázek do vrásčitých prstů a podívala se na něj skrze slzy, ale nepromluvila. Místo toho odběhla do komory, odkud se po chvíli ozvalo zarachocení staré skleněné výbavy — chystala na stůl svou nejlepší meruňkovou. A na dvoře zrovna začalo svítit slunce a usušilo poslední podzimní louži na cestě.
